TOMÁŠ KEMPENSKÝ - NÁSLEDOVÁNÍ KRISTA

KNIHA TŘETÍ

O VNITŘNÍM POTĚŠENÍ

XXVIII.

Proti utrhačným jazykům

Synu, nermuť se, když někteří lidé o tobě špatně smýšlejí a říkají, co nerad slyšíš. Sám bys měl o sobě smýšlet ještě hůř a nikoho nepokládat za křehčího, než jsi ty sám.

Budeš li žít vnitřním životem, nebudeš valně dbát na prchavá slova Je nemalou opatrností mlčet ve zlém čase a obracet se v nitru ke mně, ne se znepokojovat pro lidské úsudky.

2. Ať tvůj pokoj nezávisí na lidských řečech. Mluví li se o tobě dobře nebo špatně, to tě neučiní jiným člověkem. Kde je pravý pokoj a opravdová sláva? Zdali ne ve mně?

Jen ten, kdo netouží po lidském zalíbení, ba nebojí se jejich nelibosti, bude požívat hojného pokoje. Z nezřízené lásky a z lichých obav vzniká všechen nepokoj srdce a roztržitost smyslů.

XXIX.

Kterak v soužení vzývat a velebit Boha

Požehnaný jsi, Bože milostivý, a požehnané jméno tvé navěky (Tób 3, 11), žes chtěl, aby mě navštívilo toto pokušení a soužení. Nemohu mu uniknout, ale je mi zapotřebí se utíkat k tobě, abys mi pomohl a obrátil je k dobrému.

Pane, nyní jsem v soužení, není mi dobře u srdce, příliš mě trápí přítomná strast. Co nyní řeknu, milovaný Otče? Jsem svírán úzkostmi. Zachraň mě od této hodiny (J 12, 27). Ta hodina však na mne přišla proto, abys ty byl oslaven, když já budu ponížen a ty mě vysvobodíš.

Hospodine, rač mě vysvobodit (Ž 40, 14). Neboť co si já ubožák počnu, kam se obrátím bez tebe? Dej mi trpělivost. Pane, i tentokrát. Pomáhej mi, můj Bože, a nebudu se bát, ať jsem sebevíce stísněn.

2. A co v tom soužení řeknu dál? Pane, buď tvá vůle. Já jsem si to trápení a soužení zasloužil. Je tedy třeba, abych je trpělivě snášel, než bouře přejde a zase bude lépe.

Avšak tvá všemohoucí ruka je dost mocná, aby ode mne odňala i toto pokušení a zmírnila jeho sílu, abych nepodlehl docela. Vždyť už tolikrát jsi mi takto přispěchal na pomoc. Bože můj milosrdný (Ž 59, 18)! A čím je pro mne pokušení těžší, tím je tobě snazší tento obrat z ruky Nejvyššího (srov. Ž77. 11).

XXX.

O prosbě za Boží pomoc a o důvěře v návrat milosti

Synu, já jsem Pán, záštita v den soužení (Na 1, 7). Přijď ke mně, když se octneš v nouzi. Právě to nejvíc brání nebeskému potěšení, že se pozdě uchyluješ k modlitbě. Neboť napřed, než začneš vzývat mne, vyhledáváš různé jiné útěchy a posilu ve vnějších věcech.

A tak se stává, že ti všechno málo prospívá, dokud nenahlédneš, že já vysvobozuji ty, kteří ve mne doufají, a že mimo mne není účinné pomoci, užitečné rady ani trvalého léku. Ale nyní, když jsi po bouři nabyl ducha, posilni se paprsky mé milosti; neboť jsem blízko (praví Pán), abych všecko obnovil, nejen tak, jak to bylo, ale přehojně a vrchovatě.

2. Což je mi něco nesnadné, nebo jsem snad podoben tomu, kdo slibuje a neplní? Kde je tvá víra? Stůj pevně a vytrvej! Bud trpělivý a statečný a útěcha ti přijde v pravý čas. Očekávej mne, očekávej; přijdu a uzdravím tě.

Je zkouška, co tě trápí, je lichá bázeň, co tě skličuje. Nač si dělat starosti z toho, co může přijít, když si tím jen vršíš zármutek nad zármutek? Každý den má dost vlastního trápení (Mt 6, 34). Je bezúčelné a neužitečné, rmoutit se nebo radovat pro to. co může nastat a co se třeba nikdy nepřihodí.

3. Je ovšem lidské se dát šálit takovými představami; ale je znamením ducha ještě slabého tak lehce podléhat ponoukání nepřítele. Tomu je totiž jedno, oklame li a podvede pravdou nebo lží; porazí li nás láskou k věcem přítomným, nebo strachem z věcí budoucích.

Ať se tvé srdce nechvěje a neděsí (J 14, 27). Věř ve mne a měj důvěru v mé milosrdenství. Když se domníváš, že jsi daleko ode mne, často ti bývám velmi blízko. Když si myslíš, že je všechno ztraceno, je to mnohdy jen příležitost k větší zásluze.

Není všechno ztraceno, dopadne li něco proti tvému očekávání. Nesmíš soudit podle chvilkové nálady, ani se nějaké těžkosti, ať přijde odkudkoli, poddávat a brát si ji k srdci tak, jako by všechna naděje na vysvobození byla tatam.

4. Nedomnívej se, že jsi zcela opuštěn, když na tebe dočasně sešlu nějaké trápení, nebo ti odejmu žádoucí potěšení; neboť tak se vchází do nebeského království. A tobě i ostatním mým služebníkům je nepochybně prospěšnější, jste li zkoušeni protivenstvím, než kdybyste měli všechno podle svého přání.

Já znám i skryté myšlenky a vím, že je velmi užitečné pro tvou spásu, jsi li občas ponechán bez vnitřní útěchy, aby ses snad nevynášel ve chvílích zdaru a nestal se samolibým pro něco, čím nejsi. Co jsem dal, mohu odejmout, a kdy se mi zlíbí opět vrátit.

5. Když dávám, dávám ze svého; když odnímám, neberu z tvého; neboť každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování je mé (Jk l. 17).

Nepohoršuj se a neklesej na mysli, sešlu li na tebe těžkost nebo jakékoli protivenství. Neboť já tě mohu zase rychle pozvednout a každé břímě změnit v radost. A přece jsem spravedlivý a hodný veliké chvály, jednám li s tebou takto.

6. Jestliže jsi opravdu moudrý a usuzuješ podle pravdy, nikdy se nesmíš tolik rmoutit pro nějaké protivenství; spíš se máš radovat a děkovat. Ba máš pokládat za jedinou svou radost, když tě stihnu bolestmi a nijak tě nešetřím.

Jako si Otec zamiloval mne, tak jsem si já zamiloval vás (J 15, 9), pravil jsem svým milým učedníkům. A zajisté jsem je neposlal k časným radostem, nýbrž k těžkým bojům; ne k poctám, ale k opovržení; ne k zahálce, ale k práci; ne k odpočinku, ale aby přinesli hojný užitek v trpělivosti. Pamatuj, můj synu, na tato slova.

XXXI.

O zřeknutí se všeho tvorstva, aby mohl být nalezen Tvůrce

Pane, potřebuji ještě více milostí, mám li dospět tam, kde mi nebude moci překážet žádný člověk ani tvor. Neboť pokud mě zdržuje nějaká věc, nemohu se volně povznést k tobě. Po svobodném vzletu toužil ten, kdo pravil: Kéž bych měl křídla jako holubice, abych vzlétl a odpočinul (srov. Ž 55, 7).

Co je pokojnější než bezelstné oko? A kdo svobodnější než ten, kdo netouží po ničem na zemi? Je tedy nutno se povznést nad všechny tvory, úplně opustit sebe sama a ve vytržení mysli poznávat, že ty, Tvůrce všeho, nejsi v ničem podoben tvorům. Kdo se neodpoutá ode všech tvorů, nemůže se volně věnovat božským věcem. Proto je tak málo těch, kdo vedou rozjímavý život; neboť jen málokdo se umí naprosto odloučit od pomíjejícího stvoření.

2. K tomu je zapotřebí velké milosti, která by duši povznesla a pozvedla nad sebe samu. A pokud se člověk nepovznese duchem, neoprostí se ode všech tvorů a nesjednotí se úplně s Bohem, potud zůstane bez valné ceny všecko, co ví nebo má.

Kdo pokládá za velké cokoli krom jediného nesmírného a věčného dobra, dlouho zůstane malý a bude ležet v prachu. A cokoli není Bůh, je nic a má být pokládáno za nic.

Je velký rozdíl mezi moudrostí osvíceného a nábožného člověka a vědomostmi sečtělého a vzdělaného učence. Mnohem vznešenější je to poznání, které prýští shora, vléváno Bohem, než které se namáhavě získává lidským důvtipem.

3. Mnozí touží po nebeském nazírání, ale nesnaží se cvičit v tom, co je k tomu potřebné. Je také velmi na překážku, zůstávat při náznacích a smyslově přístupných věcech, a málo se věnovat dokonalému umrtvování.

Nevím, jakým duchem jsme vedeni a kam směřujeme my, kteří chceme být nazýváni duchovními, když vynakládáme takovou námahu a tak velikou péči pomíjejícím a nicotným věcem, a o svém vnitřním životě tak zřídka uvažujeme s dokonale soustředěnou myslí.

4. Bohužel, ihned po nepatrném duchovním obnovení se obracíme navenek a nepodrobujeme své skutky přísnému zkoumání. Nepátráme, kde je kořen našich náklonností, nelitujeme, jak nečisté je všechno naše počínání. Všechno tvorstvo pokazilo na zemi svou cestu (Gn 6, 12), a proto přišla veliká potopa.

Poněvadž tedy naše vnitřní sklony jsou velmi porušeny, vyplývá z nich nezbytně i porušený skutek jako ukazatel nedostatku vnitřní životní čistoty. Ovoce dobrého života vychází jen z čistého srdce.

5. Lidé se ptávají, kolik kdo vykoná a nedbají už tolik o to, z jak čistého podnětu jedná. Zkoumá se, zdali je udatný, bohatý, krásný, schopný, nebo dobrý spisovatel, dobrý zpěvák, dobrý panovník; ale mnohdy se pomíjí, jak je prostomyslný, jak trpělivý, mírný, zbožný a vnitřně plný.

Přirozenost dbá o zevnějšek člověka, milost se obrací k jeho nitru. Ta první se často mýlí, ta druhá doufá v Boha, aby nebyla zklamána.

XXXII.

O zřeknutí se sám sebe a odříkání ve všech žádostech

Synu, nemůžeš mít dokonalou svobodu, dokud se úplně nezřekneš sám sebe. V poutech jsou všichni prospěcháři, samolibí, chlípníci, zvědavci a toulaví, kteří stále vyhledávají, co je jim příjemné, a ne co patří k Ježíši Kristu; často si však vymýšlejí a vytvářejí věci, které nemají trvání. Neboť pomine všecko, co nepochází z Boha.

Drž se stručného, ale obsažného slova: Opusť vše, a všechno najdeš; zanech žádostivosti a získáš pokoj. Přemýšlej o tom, a když se podle toho zařídíš, porozumíš všemu.

2. Pane, to není práce na den, ani dětská hra, vždyť v tomto stručném slově je obsažena všechna dokonalost řeholníků.

Synu, nesmíš se hned odvracet, ani klesat na mysli, když uslyšíš o cestě dokonalosti. Spíš tím máš být povzbuzen k vyšším věcem, po nichž máš alespoň dychtivě toužit. Kéž bys byl takový a dospěl k tomu, abys nebyl samolibý, ale poctivě dbal každého příkazu jak mého, tak i svých představených, které jsem ti ustanovil. Tehdy by ses mi vskutku zalíbil a celý tvůj život by planul v radosti a v pokoji.

Je ještě mnoho věcí, které bys měl opustit; jestliže se jich pro mne úplné nevzdáš, nedosáhneš, čeho si přeješ. Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl (Zj 3, 18), totiž nebeskou moudrost, která šlape po všem, co je nízké. Té dej přednost před moudrostí pozemskou a přede vším zalíbením u lidí i u sebe sama.

3. Tím jsem ti řekl, aby sis za věci, které se lidem jeví vzácné a vznešené, koupil ty, které se lidem zdají malé.

Neboť malá a bezvýznamná téměř nepovšimnuta se zdá pravá nebeská moudrost, která o sobě nesmýšlí nijak vysoko, ani se nedomáhá chval zde na zemi. Mnozí ji sice uznávají ústy, ale jejich život se s ní zdaleka nesrovnává; proto je vzácnou perlou, skrytou mnoha lidem.

XXXIII.

O nestálosti srdce a o Bohu jako posledním cíli

Synu, nevěř svým náladám; ta, kterou máš nyní, se rychle změní v jinou. Pokud žiješ, podléháš změnám, i když nechceš; hned jsi veselý, hned smutný; hned klidný, hned rozrušený; tu zbožný, tu zas roztržitý; tu pilný, tu zas lenivý; teď upřímně vážný, vzápětí lehkovážný.

Moudrý a opravdu duchovní člověk se však povznáší nad tyto proměny, nedbá o to, co právě cítí nebo kam vane vítr nestálosti, nýbrž na to, aby všechno usilování ducha zdárně spělo k nezbytnému a žádoucímu cíli. Neboť jen tak může člověk zůstat neochvějně jeden a týž, bude li čistým okem svého úmyslu hledět uprostřed tolika zvratů nepřetržitě na mne jediného.

2. Čím je pak čistší ten pohled dobrého úmyslu, tím pevněji se kráčí uprostřed rozličných bouří. Jenže mnoha lidem se zrak čistého úmyslu kalí; neboť jakmile se vyskytne něco příjemného, hned se po tom ohlížejí. Jen zřídkakdy se najde ten, kdo by byl úplně bez kazu sobectví.

Tak přišli kdysi Židé do Bethanie k Martě a Marii nejen kvůli Ježíšovi, ale také aby uviděli Lazara (J 12, 9). Zrak dobrého úmyslu je tedy třeba očistit, aby byl prostý a přímý, a upírat jej přes všechny překážky jediné na mne.

XXXIV.

Kterak je Bůh milujícímu ve všem a nade všechno sladký

Hle, můj Bůh, mé všechno! Co si více mohu přát a po čem blaženějším toužit? Líbezné a sladké slovo, ale jen těm, kteří milují Slovo a ne svět, ne to, co dává svět!

Můj Bůh, mé všechno! Tomu, kdo chápe, je tím řečeno dost: a tomu, kdo miluje, je radostí to stále opakovat. Neboť když ty jsi, Bože, s námi, všechno je radostí; a když jsi nepřítomen, všechno se omrzí. Ty dáváš srdci klid, velký pokoj a slavnostní veselí. Ty způsobuješ, že člověk o všem dobře smýšlí a ve všem tě chválí: a bez tebe se mu nic nemůže zalíbit nadlouho. Aby mu něco bylo milé a příjemné, musí být při tom tvá milost, musí to být okořeněno tvou moudrostí.

2. Co může být opravdu nemilé tomu, kdo tě miluje? A co může potěšit toho, kdo tě nemá rád?

Před tvou moudrostí hynou moudří tohoto světa i milovníci smyslnosti; ti první propadají nicotnostem, ti druzí smrti. Opravdu moudří jsou však ti, kdo následují tebe, pohrdajíce světem a umrtvujíce své tělo; neboť se povznášejí od nicoty k pravdě, od tělesnosti k duchovnu. Těm je sladký toliko Bůh a cokoliv je v tvorstvu dobrého, všechno obracejí k oslavení Stvořitele.

Ale jak se liší, jak velice se liší sladkost Tvůrce a tvorstva, věčnosti a časnosti, světla nestvořeného a světla odraženého!

3. Věčné světlo, které převyšuješ všechna stvořená světélka, prosvěť svými blesky z výšin hlubiny mého srdce! Očisti, potěš, osvěť a oživ mého ducha se všemi jeho mohutnostmi, abych jásavým vzletem přilnul k tobě!

Kdy už přijde ta blažená a vytoužená chvíle, až mě nasytíš svou přítomností a budeš mi vším ve všem? Dokud mi to nebude dáno, nebude má radost úplná. Dokud ve mně bohužel žije starý člověk, ještě není zcela ukřižován a dokonale umrtven. Dosud se žádostmi vzpírá duchu, rozněcuje vnitřní boje a ruší mír v království duše.

4. Ty však povstaň a pomoz mi! Umíš zvládnout zpupné moře, zkrotit jeho vzduté vlny (Ž 89, 10). Rozpraš národy válkychtivé (Ž 68, 31): znič je svou mocí (srov. Ž 59, 12)! Ukaž, prosím, svou velikost, a ať je oslavena tvá pravice; neboť nemám jinou naději, jiné útočiště, než v tobě, Pane, můj Bože.

XXXV.

Kterak v tomto životě není bezpečí před pokušením

Synu, v tomto životě nikdy nejsi bezpečný; ale pokud budeš žít, stále budeš potřebovat duchovní zbraně. Žiješ mezi nepřáteli, kteří na tebe útočí zprava i zleva. Nebudeš li se na všechny strany krýt štítem trpělivosti, nezůstaneš dlouho nezraněn. A pokud nepřilneš srdcem ke mně, s opravdovou vůlí trpět všechno pro mne, nevydržíš v tomto ohni a nedosáhneš palmy blažených.

Musíš tedy všechno statečně překonávat a mocnou rukou odrážet rány. Neboť jen vítěz obdrží palmu, kdežto nestatečnému zbude jen ubohost a bída.

2. Hledáš li odpočinek v tomto životě, jak jednou dojdeš odpočinutí věčného? Nepočítej s přílišným odpočíváním, nýbrž s velikou trpělivostí. Opravdový pokoj nehledej na zemi, ale v nebi; ne u lidí ani u ostatního tvorstva, ale jedině u Boha.

Z lásky k Bohu máš všechno podstupovat rád; námahy i bolesti, pokušení, soužení, úzkosti, nouzi, nemoci, bezpráví, odmlouvání, pohanění, ponížení, zahanbení, pokárání i opovržení. Tyto věci dopomáhají k ctnosti, svědčí o pravém učedníku Krista a připravují nebeskou korunu. Já za kratičkou námahu dávám věčnou odplatu a za dočasné zahanbení nekonečnou slávu.

3. Domníváš se snad, že se ti bude vždycky podle tvé vůle dostávat duchovních potěšení? Ani moji svatí je vždycky nemívali; přicházely na ně mnohé těžkosti, rozličná pokušení a velké bezútěšnosti. Ale oni všechno trpělivě snášeli a důvěřovali víc Bohu než sobě; neboť věděli, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena (Ř 8, 18).

Ty bys chtěl už teď mít to, čeho jiní stěží dosáhli po mnoha slzách a velkém namáhání? Očekávej Pána, veď si zmužile a buď statečný (srov. Ž 21, 14); neztrácej důvěru, neustupuj, ale nasazuj tělo i duši pro slávu Boží. Já ti vrchovatě odplatím; budu s tebou v každém soužení.

XXXVI.

Proti nesprávným lidským úsudkům

Synu, oddej se pevně celým srdcem Pánu a neboj se lidského úsudku, když ti svědomí dosvědčuje, že jsi čistý a nevinný. Takto trpět je dobré a požehnané, a pokornému srdci to ani nebude zatěžko, neboť důvěřuje víc Bohu než sobě.

Mnozí lidé mnoho mluví, proto si zasluhují malé víry. Není ani možné dát na každého. I když se sv. Pavel snažil všem zalíbit v Pánu a všem se stal vším (1K 9, 22), přesto si dělal pramálo z toho, že byl souzen lidským soudem.

2. Vykonal pro poučení a spásu jiných všechno, nač stačil a co mohl; a přesto nemohl zabránit tomu, aby ho někdy lidé nesoudili a neopovrhovali jím. Proto všechno poručil Bohu, který všechno zná. Jen trpělivost a pokora mu byly obranou proti zlým řečem, nesprávným a lživým výmyslům i svévolným pomluvám. Ale někdy i on se hájil, aby svým mlčením nedal pohoršení těm, kdo byli duchovně slabí.

3. Proč se tedy bojíš člověka, jenž umírá, lidského syna, který je jak tráva (Iz 51. 12)? Dnes je a zítra už ho není. Boha se boj a nebudeš se strachovat lidských hrozeb. Co kdo zmůže proti tobě pomluvami nebo křivdami? Spíš tím uškodí sobě než tobě; a ať je kdokoli, neunikne Božímu soudu.

Ty měj před očima Boha a svárlivě se nebraň (srovnej 2Tim 2, 24). Když se ti zdá, že v přítomné chvíli podléháš a snášíš zahanbení, jakého nezasluhuješ, nepohoršuj se nad tím a netrpělivostí si nezkracuj nebeskou odměnu. Ale raději vzhlédni ke mně, neboť mám moc tě vytrhnout z každé hanby i křivdy a odplatit každému podle jeho skutků.

XXXVII.

O čistém a úplném sebezřeknutí k dosažení svobody srdce

Synu, opusť sebe a najdeš mne. Vzdej se veškeré své vůle a všeho majetku a vždycky tím jen získáš. Neboť jakmile se bez výhrady zřekneš sebe, dostane se ti hojné milosti.

2. Pane, kolikrát se mám sebe zříci a v čem mám sebe opustit?

3. Vždy a v každé chvíli, a to jak v malých, tak i ve velkých věcech. Nic nevyjímám, nýbrž chci, abys byl prost všeho.

Jak jinak budeš moci být můj a já tvůj, nezbavíš li se zcela vlastní vůle navenek i uvnitř? Čím rychleji tak učiníš, tím lépe pro tebe; čím dokonaleji a upřímněji, tím více se mi zalíbíš a tím více získáš.

4. Někteří se zříkají sebe jen s jistou výhradou; neboť nedůvěřují Bohu úplně, a proto se chtějí zajišťovat sami.

Jiní zase zpočátku obětují všechno, ale později, když je přepadne pokušení, se vracejí k svému; proto pokračují v ctnosti jen nepatrně. Takoví nedosáhnou pravé svobody čistého srdce a milosti mého oblažujícího přátelství, dokud se úplně nezřeknou sebe a nebudou svou oběť denně obnovovat. Bez toho není a nebude blaženého sjednocení se mnou.

5. Přečasto jsem ti říkal a nyní znovu pravím: opusť sebe, zřekni se sebe a zakusíš hojnost vnitřního pokoje. Dej všechno za všechno, nic nevyjímej, nic nežádej zpět; drž se prostě a věrně jen mne, a budeš mě mít. Budeš v srdci svoboden a temnosti tě nepřemohou.

Usiluj o to, modli se za to, touži po tom, aby ses uměl zbavit všeho, co máš, a úplně chudý následoval naprosto chudobného Ježíše. Odumři sobě a budeš se mnou věčně žít! Pak ustanou všecky plané představy, nevhodné zmatky a zbytečné starosti. Pak také pomine přílišná bázeň a nezřízená láska.

XXXVIII.

O dobrém počínání ve vnějších věcech a uchylování se k Bohu v nebezpečích

Synu, snaž se pilně o to, abys na každém místě, ve všem jednání nebo vnějším zaměstnání byl vnitřně svobodný, zůstával pánem nad sebou; a aby věci zůstávaly podřízeny tobě, a ne ty jim. Abys byl pánem a vládcem svých skutků, ne jejich služebníkem a otrokem. Jako svobodný a pravý Hebrejec, který vstupuje v úděl a do svobody Božích synů.

Ti jsou povzneseni nad věci přítomné a patří na věčné. Ti hledí levým okem na věci pomíjející, pravým na nebeské. Ty nesvádějí časné věci, aby k nim přilnuli, nýbrž oni sami je řídí tak, aby jim dobře sloužily, jak je k tomu určil Bůh, ustanovil svrchovaný Tvůrce, který ve svém stvoření nenechal nic neuspořádaného.

2. Jestliže nebudeš na všechno, co se přihodí, hledět jen zevně a pozorovat jen tělesným zrakem a sluchem, nýbrž s každou záležitostí ihned vstoupíš s Mojžíšem do Božího stánku poradit se s Pánem, často uslyšíš Boží odpověď a vrátíš se poučen o mnoha věcech přítomných i budoucích. Vždyť Mojžíš se vždycky obracel k Božímu stánku se všemi pochybnostmi a otázkami, na něž hledal odpověď; a utíkal se o pomoc k modlitbě, aby došel úlevy v nebezpečích a lidských protivenstvích.

Tak i ty se máš utíkat do komůrky svého srdce a úpěnlivě prosit o Boží pomoc. Neboť čteme, že Jozue a izraelští synové byli oklamáni od Gibeónských proto, že se napřed neotázali Pána (srov. Joz 9, 14), nýbrž lehkověrně naslouchali sladkým řečem a dali se ošálit falešným soucitem.

XXXIX.

Kterak člověk nemá jednat ukvapeně

Synu, vždycky mi svěř svou záležitost, já ji v pravý čas dobře urovnám. Vyčkej mého uspořádání, a budeš z toho mít jen prospěch.

2. Pane, velmi rád ti svěřuji všechny své záležitosti, neboť vlastní přemýšlení mi je málo naplat.

Kéž bych se příliš nestaral o možné budoucí události, ale bez váhání se odevzdal do tvé vůle.

3. Synu, člověk často bývá podněcován něčím, po čem touží; ale když toho dosáhne, začne smýšlet jinak. Vždyť takové náklonnosti netíhnou trvale k jednomu a témuž, nýbrž pohánějí nás od jedné věci k druhé.

Proto není maličkostí umět se zapřít i v maličkostech.

4. Opravdový duchovní pokrok je ve zřeknutí se sebe; a člověk zříkající se sám sebe je velice svobodný a bezpečný.

Jenže starý nepřítel, odpůrce všeho dobrého, nepřestává pokoušet; ve dne v noci klade těžké nástrahy, zdali by nemohl polapit neopatrného do lstivých osidel. Bděte a modlete se, praví Pán, abyste neupadli do pokušení (Mt 26, 41).

XL.

Kterak člověk nemá nic dobrého sám ze sebe a ničím se nemůže chlubit

Pane, co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš (Ž 8, 5)? Čím si člověk zasloužil, že mu dáváš svou milost?

Pane, což si mohu stěžovat, když mě opustíš? Nebo snad mám právo něco namítat, když neučiníš, zač prosím? Vždyť ve skutečnosti si mohu myslet a říkat jen toto: Pane, nic nejsem, nic nemohu a nic dobrého nemám ze sebe; ale ve všem jsem slabý a stále tíhnu jen k nicotě. A jestli ty mi nepomůžeš a duchovně mě nepoučíš, zvlažním a rozvrátím se úplně.

2. Ty však, Pane, jsi stále týž a zůstáváš na věky (srov. Ž 102, 28) vždy dobrý, vždy spravedlivý a svatý; všecko konáš dobře, spravedlivě a svatě a vše moudře pořádáš. Kdežto já, vždy spíše náchylný k duchovnímu úpadku než pokroku, nesetrvávám stále v témž stavu, ale měním se sedmkrát za den.

Nicméně je ihned lépe, jakmile se ti zlíbí podat mi pomocnou ruku. Vždyť jen ty můžeš pomoci i bez lidského přispění; a upevnit v dobrém tak, aby se má tvář neobracela hned tam, hned onam, ale abych se obrátil srdcem jedině k tobě a spočinul jen v tobě.

3. Proto jen tehdy, kdybych uměl opravdu odvrhnout každé lidské potěšení, buď abych dosáhl zbožnosti, nebo z nějaké nouze, která mě dohání hledat jen tebe – poněvadž není člověka, jenž by mě utěšil – jen tehdy bych mohl právem doufat v tvou milost, a radovat se z daru nového potěšení.

4. Děkuji tobě, od něhož pochází všechno, co dobrého se mi přihodí. Vždyť já jsem před tebou prázdnota a nicota (srov. Ž 39. 6), člověk nestálý a slabý. Čím se tedy mohu chlubit, nebo proč bych měl požívat vážnosti? Snad pro svou nicotnost? To by byl vrchol ješitnosti.

Ješitnost je věru zlý mor a největší marnivost, poněvadž odvádí od pravé slávy a zbavuje nebeské milosti. Neboť libí li se člověk sobě, nelíbí se tobě; dychtí li po lidské chvále, přichází o pravé ctnosti.

5. Pravá sláva a svatá radost však je v tom: chlubit se tebou a ne sebou, radovat se z tvého jména a ne z vlastní ctnosti, a nenacházet zalíbení v žádném tvoru, leda pro tebe.

Buď pochváleno tvé jméno, nikoli mé; buď velebeno tvé dílo, nikoli mé; buď chvalořečeno tvé svaté jméno, kdežto mně nebuď prokazována žádná lidská chvála. Ty jsi má sláva, ty jsi jásot mého srdce. Tebou se budu chlubit a honosit celý den; sám sebou se chlubit nebudu, leda svými slabostmi (2K 12, 5).

6. Ať si Židé vyhledávají vzájemnou chválu, já budu hledat jen tu, která je od Boha (srov. J 5, 44). Neboť všechna lidská sláva všechna pozemská čest a veškerá světská vznešenost je nicotnost a pošetilost vzhledem k tvé věčné slávě.

Má pravdo a mé milosrdenství, můj Bože, blažená Trojice! Jen tobě bud chvála i čest a moc i sláva na věčné věky!

XLI.

O pohrdání každou časnou poctou

Synu, nermuť se, když vidíš, jak se jiným dostává cti a povýšení a tobě jen pohrdání a ponížení.

Pozdvihni své srdce ke mně do nebe a nezarmoutí tě lidské pohrdáni na zemi.

2. Pane, jsme zaslepeni a snadno se dáváme svést ješitností. Podívám li se poctivě sám na sebe, nikdy se mi vlastně od žádného tvora nestala křivda; takže nemám proč si ti stěžovat. Ale poněvadž jsem já tak často a těžce zhřešil proti tobě, právem brojí všecko tvorstvo proti mně. Podle spravedlnosti mi tedy patří zahanbení a opovržení: tobě však chvála, čest a sláva. A jestli se neuzpůsobím tak, abych ochotně od každého tvora snášel opovržení, opuštění a zneuznání, nedojdu vnitřního pokoje, stálosti, duchovního osvícení a úplného sjednocení s tebou.

XLII.

Kterak pokoj nezakládat na lidech

Synu, zakládáš li svůj pokoj na některé osobě, protože s ní stejně smýšlíš a žiješ vedle ní, budeš neustálen a neuspokojen. Jen pokud máš své útočiště ve věčně žijící a trvající pravdě, nezkruší tě, když tě přítel opustí nebo ti umře. Přátelská láska má mít svůj základ ve mně a jen pro mne máš milovat toho, kdo se ti zdá dobrý a zvlášť milý v tomto životě. Přátelství beze mne nemá ceny ani trvání; a není pravé a čisté lásky, kromě té, která tě pojí se mnou. Máš odumřít přátelským náklonnostem k milovaným lidem tak, aby sis přál (pokud by záleželo jen na tobě), být bez lidské společnosti vůbec.

Člověk se přibližuje k Bohu tím víc, čím víc se vzdaluje všeho pozemského potěšení; a povznáší se k Bohu tím výše, čím hlouběji se ponoří do sebe a čím se sám sobě jeví nepatrnějším.

2. Kdo však si přičítá něco dobrého, brání v přístupu Boží milosti; neboť milost Ducha svatého vždy hledá jen pokorné srdce. Kdyby ses dovedl zcela umrtvit a oprostit od veškeré lásky k tvorům, vešel bych k tobě s hojnou milostí. Pokud vzhlížíš k tvorům, máš zakryto patření na Tvůrce.

Nauč se ve všem přemáhat pro Stvořitele, a tak budeš moci proniknout k poznání Boha Každá nezřízená láska a touha po sebemenší věci odvrací a odvádí od Nejvyššího.