UZDRAVENÍ SKRZE PODOBENSTVÍ

Čast 2

(autor: Anselm GRÜN – mnich a ekonom benediktinského opatství v Münsterschwarzachu v Německu, vydalo nakladatelství Kostelní Vydří 2012, ISBN 978-80-7195-604-4)

 

JEŽÍŠOVY TERAPEUTICKÉ METODY V PŘÍBĚZÍCH O UZDRAVENÍ

V podobenstvích a výrocích jsme se setkali s Ježíšovou terapeutickou moudrostí. Na příbězích o uzdravení můžeme pozorovat Ježíšovy různé přístupy k nemocným. Tuto různorodost ve způsobu léčby nemocných a v přístupu k nim bychom mohli označit pojmem: Ježíšovy TERAPEUTICKÉ METODY.

Je zajímavé porovnat si tyto Ježíšovy TERAPEUTICKÉ METODY se současnými terapeutickými školami. Zjistíme pak, že Ježíš nikdy nezaložil žádnou takovou terapeutickou školu. Tady se vždy spíše jedná o jeho vnitřní jemnocit v přístupu ke druhým lidem.

V příbězích o uzdravení můžeme narazit na obojí: na Ježíšovy terapeutické metody a zároveň na naše cesty k uzdravení. Ježíš neuzdravuje jen jako lékař, který odstraňuje nemoci. On se setkává s člověkem, konfrontuje ho s jeho ranami a ukazuje mu cestu, jak se i dnes při setkání s ním může uzdravit. Příběhy o uzdravení jsou tak zajímavé nejen pro terapeuty a duchovní doprovázející, kteří se z nich mohou přiučit něčemu pro vlastní praxi, ale jsou zároveň i pozváním pro každého čtenáře a čtenářku, aby si uvědomili svá zranění a aby si je přinesli na své setkání s Ježíšem. Ve způsobu, jakým Ježíš uzdravoval, mohou objevit i pro sebe kroky k vlastnímu procesu uzdravení.

Soustředíme-li se na biblické příběhy o uzdravení, zjistíme, že v některých jsou to nemocní sami, kteří přicházejí za Ježíšem, zatímco v jiných je vyhledává sám Ježíš. Někdy za ním přivádějí své nemocné i příbuzní nebo přátelé.

Také způsobem, jakým Ježíš uzdravuje, je podáván rozmanitým způsobem. Někdy léčí jemným a něžným způsobem a sklání se nad člověkem. Jindy zase uzdravuje drsnou a konfrontační metodou.

Ježíš uzdravuje vždy člověka jako jednotlivce. Uzdravuje však také vztahy mezi rodiči a dětmi. V následujícím textu nemám v plánu vytvořit přesný a úplný výčet všech příběhů o uzdravení ani je nehodlám vykládat, ale rád bych vytvořil z různých vyprávění určitou systematiku uzdravování.

 

RŮZNÉ CHÁPÁNÍ NEMOCI A UZDRAVENÍ V EVANGELIÍCH

Už sami evangelisté do jisté míry systematizovali Ježíšovy terapeutické metody. Každý evangelista chápe nemoc a uzdravení trochu jinak. Každý z nich vykládá to, co Ježíš koná na nemocných, vlastním způsobem a na základě svého pohledu na uzdravování.

Tak by se například dalo říci, že u Marka je nemoc vždy projevem posedlosti. Při uzdravení se proto jedná především o vyhánění démonů. Marek chápe démony jako nečisté duchy, kteří kalí náš rozum. Biblický badatel Fridolín Stier je nazývá ALE-DUCHY, kteří člověka odvádějí od jeho cesty, protože u všeho, co dělá, mu odporují svým „ale takhle to přece nejde.“

Podle Markova líčení démoni rozervávají člověka a cloumají jím sem a tam. Snaží se člověku zabránit, aby se dal Ježíšem uzdravit. Takové je tajemství ALE-DUCHŮ, kteří člověka olupují o jasné linie a štvou ho hned tím, hned zas oním směrem. V současnosti to můžeme vyjádřit díky svým psychologickým poznatkům následovně: Démoni jsou neurotické životní vzorce, psychické komplexy, nutkavé jednání či fixní ideje, jež nám nedovolují jasně myslet.

Uzdravení znamená pro Marka vždy také osvobození. Člověk se vymaňuje ze životních vzorců, které ho určovaly a které mu bránily naplňovat podstatu jeho bytí. Je vysvobozen z mrákot svého myšlení a cítění. Je osvobozen od ALE-DUCHŮ, kteří jím cloumali sem a tam a bránili mu přijmout uzdravení.

Evangelista Matouš jakožto židokřesťan klade souvislost mezi nemoc a vinu. Židovský psychoanalytik Sigmund Freud se chopil tohoto pojetí ve svém kauzálně-reduktivním výkladu nemoci. Často je to na místě. Jenže tento názor s sebou nese riziko, že tím dám každému nemocnému na srozuměnou, že si to zavinil sám. Tak by v nás jakákoli nemoc vyvolávala výčitky svědomí a my bychom se neustále ptali: „Co jsem udělal špatně?“; „Čemu jsem zůstal dlužen?“; nebo by otázka zněla: „Za co mě Bůh trestá touto nemocí?“ – Avšak tyto otázky nikam nevedou. Pocity viny, jimiž reagujeme na nemoc, nám budou bránit v uzdravení.

U Matouše souvisí uzdravení s odpuštěním. Ačkoli to nemůžeme zevšeobecňovat, má tento pohled na věc dodnes své opodstatnění. Někdy se lidé nemohou uzdravit, protože neustále krouží kolem staré viny a nedokážou si odpustit. Právě četná nutkavá onemocnění často poukazují na potlačovanou vinu. Člověk se může uzdravit jen tehdy, dokáže-li důvěřovat v to, že mu byla odpuštěna veškerá vina, dokáže-li odpustit sobě samému i lidem, kteří mu ublížili. Ten, kdo neodpustí, totiž zůstává připoután k tomu, kdo ho zranil. Odpuštění je terapeutický akt, který je i v současné době blahodárný pro celou řadu nemocných.

Lukáš má ve svém textu ze všech evangelistů nejvíce vyprávění o uzdraveních v sobotu. Dalo by se říci, že nemoc je pro lékaře Lukáše totéž co deformace člověka. Byla pokřivena podoba člověka takového, jakého ho Bůh stvořil, byla napadena závislostí a vnitřně ustrnuta. K uzdravení dochází tím, že Ježíš navrací člověku jeho původní podobu, tu podobu, kterou mu dal Bůh při stvoření. Když člověk onemocní, je tím poškozena jeho důstojnost a zničena harmonie mezi jednotlivými složkami jeho duše, jak učí řecká filozofie, kterou Lukáš uznává. Uzdravení znamená obnovu člověka  v jeho původní podobě a kráse, v jeho důstojnosti a vnitřní harmonii.

Lukáš byl podle legendy lékařem. Zná lékařskou terminologii. Žádný jiný evangelista nehovoří tak často o IAOMAI – „uzdravovat“ – a o THERAPEUEIN – „navracet zdraví“, „pečovat“, „sloužit.“ Ježíš ale není jen pouhým lékařem, jenž by podle řeckých představ vedl loď správným směrem života jako zkušený kormidelník. Je to lékař, který nás učí dietetice, tedy -umění zdravě žít. Proto patří Ježíšovo učení k jeho terapeutickému působení stejně jako jeho praxe uzdravování.

U evangelisty Jana by se dalo říci, že nemoc člověka je projevem ztráty kontaktu s jeho božským pramenem. Obě nejdůležitější uzdravení se u Jana odehrávají u rybníka Bethzatha a u rybníka Siloe. Je-li člověk odříznut od svého božského zdroje, onemocní. K uzdravení dojde tím, že se člověk znovu napojí na tento pramen.

Ježíš přitom nemusí fyzicky odnést nemocného až k prameni, až do rybníka Bethzatha. Pouhým slovem ho přivede k setkání s vnitřním zdrojem, od něhož byl oddělen a jenž se v něm znovu rozproudil. Také tento pohled na skutečnost potvrzuje i současné psychologie. Carl Gustav Juns je přesvědčen, že k vlastnímu uzdravení dochází teprve v okamžiku, kdy se člověk znovu dostane do styku s ominózním – s oblastí božského ve svém nitru, když v sobě objeví Boží obraz a znovu začne čerpat z pramene božského ducha.

Každý v sobě máme zdroj vlastních uzdravujících sil. Avšak máme-li se s těmito silami skutečně setkat, potřebujeme ještě i vnější podnět. Duše často ve své hlubině ví, co je pro ni blahodárné. Potřebuje ale ještě vnější podporu, aby tomuto vlastnímu poznání dokázala věnovat důvěru.

Různé pohledy na nemoc a na uzdravení ve všech čtyřech evangeliích nám ukazují, že Ježíšovo terapeutické počínání nesmíme omezovat na jedinou metodu. Existuje celá řada možností výkladu. Výklad, o který se pokouším v této knize, je proto také pouze jedním z mnoha možných. A samozřejmě je subjektivní. Snažím se totiž vykládat příběhy o uzdravení na základě vlastní zkušenosti čerpané z duchovního doprovázení.

 

JEŽÍŠ PŘICHÁZÍ K ČLOVĚKU A VŽÍVÁ SE DO JEHO SITUACE

V některých příbězích o uzdravení přichází Ježíš za nemocným. Nemocní jsou přítomni, ale sami Ježíše aktivně neoslovují; Ježíš si jich všímá sám a jako první je začíná uzdravovat.

Uzdravení Petrovy tchýně – Ježíš se ujímá iniciativy

(Mk 1,29-31; Lk 4,38-39)

Prvním příběhem o uzdravení, ve kterém Ježíš přichází za nemocným, je uzdravení Petrovy tchýně. Ježíš následuje svého učedníka do jeho domu. Šimonova tchýně leží s horečkou v posteli. Učedníci mezi sebou hovoří o nemoci staré paní. Evangelista Marek však nepíše nic o tom, že by učedníci poprosili Ježíše, aby ji uzdravil. Ježíš vyslechne jejich hovor. „Přistoupil, vzal ji za ruku a pozvedl ji.“ (Mk 1,31)

V tomto případě se Ježíš sám ujímá iniciativy. Přistoupí k nemocné a uchopí ji za ruku. Navazuje s ní kontakt, zakládá vztah. Dává jí účast na své síle. A ona, naplněna jeho silou, se dokáže zvednout. Horečka zmizí.

Lukáš vykládá ve svém evangeliu tentýž příběh trochu jinak. V jeho evangeliu učedníci prosí Ježíše, aby nemocné ženě pomohl. „On se nad ní sklonil, pohrozil horečce, a ta přestala. Nemocná hned vstala a obsluhovala je.“ (Lk 4,39) Ježíš se skloní v něžném gestu nad nemocnou a láskyplně se jí věnuje. Spojí své laskavé gesto se slovem, jež platí na horečku. Přímo ji osloví a přikáže jí, aby ženu opustila. Horečka poslechne. Žena je okamžitě uzdravena. Nemocná by sama nedokázala přijít za Ježíšem. Ležela v posteli. A tak přichází on za ní, ať už na prosbu učedníků, jak líčí Lukáš, nebo, jak píše Marek, že se o ní doslechl a že ho její nemoc nenechala lhostejným.

Uzdravení muže s odumřelou rukou – terapie pro přizpůsobené

(Mk 3,1)

Evangelista Marek nám vypráví o muži s odumřelou rukou. Ten právě sedí v synagoze, když tam Ježíš přijde na bohoslužbu. Nemocný tam už prostě jen je. Ze své strany nepodnikne ani to nejmenší, aby se k Ježíšovi dostal a aby si u něho vyprosil uzdravení.

Ježíš o něm ví. Ujímá se aktivity a osloví ho: „Vstaň, pojď doprostřed!“ (Mk 3,3) Tím byl učiněn první krok k uzdravení. Muž s odumřelou rukou reprezentuje lidi, kteří se přizpůsobují, jen aby nebyli nápadní a aby si někde nespálili prsty. Aby muž mohl být uzdraven, musí povstat a postavit se do středu, tak aby ho všichni měli na očích. Už se nemůže déle skrývat před zraky ostatních. Ježíš teď od něho žádá právě to, čemu se po celou dobu pečlivě vyhýbal – má se postavit doprostřed, má být pozorován a posuzován.

Ale pak se Ježíš za něho ujme střetu s ostatními, jemuž se vždy zoufale vyhýbal. Je to Ježíš, kdo se obrací na farizeje: „Smí se v sobotu jednat dobře, anebo zle? Život zachránit, anebo zabít?“ (Mk 3,4) Vykládá jejich striktní dodržování zákona jako cestu, jak udělat prostor zlému a jak zničit život. Ten, kdo staví zákon nade vše, se nakonec dopouští zla a ničí lidský život. A tak se Ježíš, který stojí sám tady uprostřed synagogy, zadívá na farizeje, postupně sleduje očima jednoho po druhém, „zarmoucen nad zatvrzelostí jejich srdce a s hněvem.“ (Mk 3,5)

Snaží se tím farizejům říci: Buďte si takoví, jací chcete, mějte si tvrdé a zatvrzelé srdce. Nevyčítám vám to. Ale budu jednat tak, jak to pokládám za správné. Nedokážete mě zdržet od toho, abych následoval svůj vnitřní hlas. Přesně tento postoj Ježíš deklaruje před nemocným. Oslovuje ho. „Vztáhni ruku!“ Vztáhl ji, a ruka byla zase v pořádku.“ (Mk 3,5)

Ježíš dělá zástupně pro nemocného to, co by udělal svobodný člověk: jedná suverénně a v souladu se svým vnitřním hlasem, v souladu s Bohem, aniž by se dal donutit míněním druhých jít určitým směrem. Nemocný to pochopí. Povzbudí ho to, takže vztáhne ruku a uchopí svůj život do vlastních rukou, ačkoli mu to může přinést konflikty. Stává se z něho jednající člověk, který se už nehodlá dále smiřovat s tím, že někdo jedná s ním a o něm, ale bez něj.

Tento příběh je velkou výzvou pro duchovní doprovázející a pro terapeuty. Mají podle Ježíšova příkladu povzbuzovat své klienty k tomu, aby uchopili svůj život do rukou a aby jej začali aktivně utvářet. Je však výzvou i pro nás. Vybízí nás, abychom se postavili k životu čelem a abychom se už neschovávali za zády druhých lidí. Dodává nám odvahu pálit si prsty a jít do konfliktů, jež na nás zvenčí útočí a jímž bychom se neměli vyhýbat.

Uzdravení shrbené ženy a vodnatelného muže – navrácení člověka k původní podobě

(Lk 13,1-10; Lk 14,1-5)

Podobný vzorec poznáváme v příbězích o uzdravení ve třinácté a čtrnácté kapitole Lukášova evangelia.

Nemocní jsou už prostě na místě.

Shrbená žena sedí v synagoze, kde Ježíš právě učí. Také tentokrát vychází iniciativa od něho. Čtyři následné kroky k uzdravení jsou šité na míru této ženě, která je schoulena do sebe, nedokáže stát při sobě samé a která kvůli svému shrbení není s to pohlédnout druhým lidem do tváře. První krok k uzdravení spočívá v tom, že se Ježíš na tuto do sebe uzavřenou ženu podívá, a tím jí vrátí sebeúctu. Druhý krok tkví v oslovení. Řecký pojem PROSPHONEIN znamená „hovořit s někým z očí do očí.“ Ježíš na ni nemluví spatra. Nepoučuje ji a nepřikazuje jí, co by měla dělat. Zahajuje s ní rozhovor. Bere ji vážně. Třetí krok spočívá v příslibu: „Ženo, jsi zbavena své nemoci.“ (Lk 13,12)

Ježíš ženě slibuje uzdravení a spásu. Oslovuje to, co už je v ní: to uzdravené a vykoupené, to silné a mocné, to zdravé a celé. Přivádí ji do kontaktu s vlastní silou a důstojností ženy. Ve čtvrtém kroku na ni Ježíš vloží ruce a nechá do ní proudit svou sílu. Dává jí podíl na své síle a na svém duchu. Dalo by se též říci, že se jí dotýká, aby se ona dokázala dotknout sebe samé, vlastní síly a důstojnosti.

Tyto čtyři kroky otevírají ženě možnost napřímit se a chválit Boha. Také zde Ježíš jedná naprosto přiměřeně její situaci. Kroky jeho terapie jsou reakcí na její nemoc. Ježíš dělá při uzdravování přesně to, co ta žena potřebuje, aby dokázala stát při sobě samé a napřímit se ze svého shrbení. Protože se na ni Ježíš podíval, protože ji oslovil a dotkl se jí, mohla se ona zase dotknout své síly a svých možností. Ježíš jí nenapravuje záda. Nehodlá odstranit její postižení nějakými fyzioterapeutickými metodami. Dotýká se jí, aby se ona dokázala dotknout sebe samé a své vnitřní síly.

A tak se žena sama napřimuje. Ta, která byla až dosud schoulena do sebe, si nyní uvědomuje svou vnitřní schopnost vzpřímeně stát. Stojí při sobě a chválí Boha. Ve svém shrbení totiž ztratila svůj vztah k Bohu. Ale teď ho chválí. Teď dělá to, co se v sobotu sluší a patří. Nyní se stala ženou takovou, jakou ji Bůh stvořil: důstojnou, vzpřímenou, ve vztahu k sobě, k druhým lidem i k Bohu.

Podobně to vypadá při uzdravení vodnatelného muže. V tomto příběhu se najednou ocitá před Ježíšem muž trpící vodnatelností. Stojí a nedělá vůbec nic. Je to Ježíš, kdo se ujímá aktivity. Nejprve se zeptá znalců Zákona a farizejů, jestli je dovoleno uzdravovat v sobotu. A když tito mlčí, udělá to, co cítí jako správné: „Dotkl se ho tedy, uzdravil ho a propustil.“ (Lk 14,4)

Lukáš zachytil Ježíšovo uzdravující jednání třemi slovy: dotkl se (vzal za ruku), uzdravil a propustil (rozvázal, osvobodil). Ježíš uchopí nemocného za ruku, ujímá se ho, aby mu pomohl. Pak Lukáš uvádí sloveso vystihující Ježíšovo uzdravující jednání. Je jím IASATO, což znamená „uzdravil“, „pomohl“, „zacelil.“ Lukáš použije tohoto výrazu celkem patnáctkrát. Ježíš je v jeho očích lékařem, který vrací lidem tu podobu, jakou měli původně od Boha. Je to terapeut, který dokáže lidem navracet ztracenou rovnováhu a který jim pomáhá svést dohromady protiklady, které je hrozí rozvrátit. Třetím slovesem uzdravujícího jednání je APOLYO, což znamená „osvobodit“, „rozvázat“, „propustit.“ Lukáš použil tohoto výrazu už při uzdravení shrbené ženy. Uzdravení znamená zároveň i vysvobození z pout nemoci a zlých duchů. V tomto případě má význam „propustit.“ Ježíš propouští nemocného. Ten už nyní může jít vlastní cestou.

Lukáš však má zálibu v mnohoznačných slovech. Výraz propustit obsahuje i význam rozvázat a osvobodit. Uzdravený člověk je také vždy člověkem osvobozeným, zbaveným všech blokád a vykoupeným. Nemoc znamená spoutanost – připoutání k životním vzorcům, návykům, nutkavému jednání; také nezdravá závislost na lidech v nás uvolňuje negativní energii. Uzdravení znamená osvobození od veškeré svázanosti, uschopňuje nás ke svazkům, k dobrým vztahům a k přátelství. Schopnost navazovat vztahy a být někomu zavázán zdravým způsobem patří podstatnou měrou ke zdraví. Pro Řeky, pro které Lukáš líčí Ježíše jako lékaře, je právě tato schopnost pro obraz krásného a dobrého člověka.

Ježíš uzdravuje shrbenou ženu a vodnatelného muže. V jeho čtyřech, případně třech léčebných krocích zachycených Lukášem můžeme rozeznat obraz vlastního procesu uzdravení. Měli bychom nahlédnout do toho, co je v nás, navázat dialog s tím, co je v naší duši, a dotknout se vlastních zdrojů tak, abychom se dokázali napřímit jako ta shrbená žena a abychom si mohli znovu uvědomit vlastní důstojnost. Stejně jako vodnatelný muž bychom měli v setkání Ježíšovi dovolit, aby se nás dotkl, měli bychom uvěřit v to, co je v nás zdravé a celé, uvěřit ve vlastní svobodu a z této svobody následně začít žít. Tak začneme žít důstojně jako muži a ženy, vzpřímeně a svobodně, jako celí muži a celé ženy, a to se vším, co je v nás.

Uzdravní ochrnulého – proměna našeho strachu

(Jan 5,1-6)

Při uzdravení ochrnutého podle Janova vyprávění je nemocný prostě přítomen v davu mnoha dalších nemocných. A Ježíš si vyhlédne právě tohoto konkrétního člověka, jenž strádá už osmatřicet let.

Tak dlouho nemocný připomíná příběh vyjití Izraele z Egypta. Izrael byl už po dvou letech u cíle svého putování pouští, ale kvůli svému reptání proti Bohu museli židé chodit pouští dalších třicet osm let, dokud nevymřeli všichni bojeschopní muži z této generace. Nemocný, kterého tu Ježíš oslovuje, je proto obrazem člověka nemajícího v rukou už žádné zbraně, jimiž by se mohl vymezit. Je vydán napospas vnějším vlivům, a proto je ochromen strachem z vnějšího ohrožení. Takový člověk například pozoruje, jak se jiní dva spolu baví, a okamžitě začne vztahovat na sebe téma jejich rozhovoru a ptá se, co si tak asi o něm mohou vykládat. Když se někdo na našeho muže smutně podívá, ten ihned začne hledat vinu u sebe a ptát se, co asi udělal špatně. Protože se nedovede vymezit, je určován všemi negativními vlivy svého okolí.

Ježíš dělá znovu přesně to, co tento konkrétní člověk potřebuje. Pohlédne na něho a „emancipuje“ ho. Přeje si setkat se jen s tímto konkrétním člověkem. Právě pro tento okamžik ho vyvolává z davu nemocných. Poznává, oč se jedná v jeho nemoci. Zde je v textu užito řeckého pojmu GNOSIS. Ježíš má hlubší poznání člověka. Dokáže do něho vhlédnout. Vidí mu až na dno duše. Toto hluboké poznání – GNOSIS – vede Ježíše k tomu, že nemocnému položí otázku: „Chceš být zdráv?“ Poznává totiž, že se nemocný nechává bez vůle vláčet životem. A tak ho nyní vybízí, aby se utkal s vlastní vůlí. Mnohým se zdá tato otázka přinejmenším zvláštní. Vycházejí totiž z předpokladu, že každý člověk chce být přece zdráv. Avšak psychologie hovoří o „sekundárním prožitku rozkoše“: člověku plynou z jeho nemoci i určité výhody – nemusí nést zodpovědnost za vlastní život. Doprovázel jsem po celý rok jednu paní, ale k ničemu to nevedlo. Vytušil jsem, že ta dáma vůbec netouží po uzdravení. Prosila pouze o další a další rozhovory se mnou. Ty jí dopřávaly sekundární prožitek rozkoše v její nemoci. Jakmile by totiž vyřešila své problémy, ztratila by důvod domluvit si další schůzku.

Nemocný odpovídá na Ježíšovo vybídnutí velice vyhýbavě. Vykládá, proč se mu daří tak zle. Na vině jsou ostatní nemocní. Jsou totiž vždy rychlejší než on. Nikdo se o něho vlastně nestará. Nikdo ho nedonese do rybníka, když se voda pohne. Na tyto jeho informace Ježíš nereaguje žádným mimořádným pochopením ani soucitem, nýbrž přímou výzvou.

Jeden terapeut prohlásil, že je fascinován touto Ježíšovou konfrontační a iluzí zbavující terapeutickou metodou. Ježíš konfrontuje nemocného s jeho vlastní silou. Nepřipouští žádné nářky. Jednoduše mu přikazuje, aby vstal. A připravuje ho o iluzi, že za jeho nemoc nesou vinu druzí. Nepřipouští tuto výmluvu. Vyrukuje na něho s přísným příkazem: „Vstaň, vezmi své lehátko a choď!“ (Jan 5,8) Nemá už déle čekat, že ho někdo jiný donese do rybníka. Sám má vstát ze své slabosti a ochromení.

Nemá už být déle připoután na své lůžko. Toto znamení své nemoci má sbalit pod paži, tedy má začít zacházet jiným způsobem se svými blokádami. Má vstát zprostřed svých slabostí, ochromení a nejistot. Má se smířit se svými blokádami. Má je sbalit pod paži. – Tak mu přestanou bránit v životu. Tak bude schopen jít svou cestou.

I v tomto případě tušíme, že Ježíš užívá přesně takovou terapeutickou metodu, která je šitá na míru konkrétnímu člověku. Nedá se obměkčit jeho lamentováním, ale vybízí ho, aby přijal zodpovědnost za vlastní život.

Pro mě se Ježíšovo slovo stalo klíčem. Pokaždé, když se cítím ochromený, když mám strach, že bych se mohl před druhými ztrapnit nebo před nimi prozradit svou omezenost a nejistotu, vyvolám si je v paměti. Jednoduše vstát uprostřed své nejistoty – taková je cesta uzdravení, způsob, jak zacházet se svým strachem, aniž by jej člověk potlačoval nebo se jím dal ochromit. Nemusím čekat na okamžik, kdy bude můj strach uzdraven. Uprostřed strachu mohu vstát a jít svou cestou.

V tomto výroku se také zjevuje cíl duchovního doprovázení. Mnozí si pouze přejí zbavit se nepříjemných příznaků, jako jsou rozpaky, třes, červenání se nebo nejistota. Jenže cílem uzdravení přece není odstranění pouhých příznaků nemoci. Uzdravit se znamená získat si jiný přístup k vlastnímu strachu, nejistotě nebo zábranám. Nesmím jim dovolit, aby mě spoutávaly, ale mám je sbalit pod paži a vydat se s nimi mezi lidmi.

 

NEMOCNÍ PŘICHÁZEJÍ ZA JEŽÍŠEM

Uzdravení malomocného – umění přijímat sebe samého

(Mk 1,40-45)

„K Ježíšovi přišel jeden malomocný a na kolenou ho prosil: ´Chceš-li, můžeš mě očistit´.“ (Mk 1,40) V tomto případě přichází nemocný za Ježíšem. Cítí se vyvržený, malomocný. Nesnáší se. Protože se nedokáže přijmout, cítí se odmítnutý a zavržený také ode všech ostatních. Tlak jeho utrpení je tak veliký, že touží vytrhnout se z bludného kruhu sebeodmítání i odmítání druhými lidmi. Ve čtyřech krocích se odhodlává k setkání s Ježíšem. Poprosí ho o pomoc. Padne před ním na kolena a vyznává vlastní bezmoc. Osloví Ježíše. I když se v tomto oslovení také skrývá past, jak se zdá. Nemocný totiž přesouvá veškerou práci a zodpovědnost na Ježíše. To Ježíš ho má očistit. Ježíš má odvést všechnu práci, aniž by k tomu nemocný jakkoli přispěl. Na to ovšem Ježíš nepřistoupí. On nemocného sice uzdraví, avšak docela jinak, než-li ten si to představoval. Terapie proběhne ve čtyřech krocích, jak to bývá u Ježíše zvykem. Číslice čtyři je symbolem pozemské skutečnosti. Člověk je obnoven ve svém lidství, tedy takový, jakého jej Bůh stvořil.

První krok uzdravení: Ježíš má s malomocným soucit. Otevírá nemocnému své nitro. Druhý krok: Ježíš vztahuje ruku, navazuje vztah. Lidé, kteří přicházejí s prosbou o duchovní doprovázení, bývají často bez vztahů. Nemají kontakt se sebou samými. Hovoří o svých problémech dočista tak, jako by mluvili o cizí skutečnosti. A naším úkolem pak je navázat vztah. Dokud doprovázený nenaváže vztahy, vychází i celé doprovázení naprázdno. Třetí krok: Ježíš se nemocného dotýká. Proráží krunýř, kterým se malomocný obrnil. Ježíš nemá strach z fyzického doteku. Přibližuje se až k nemocnému, vnímá ho a svým dotekem mu projevuje svou bezpodmínečnou přízeň.

Pro doprovázejícího není příjemné dotýkat se veškeré vnitřní nečistoty, chaosu a hořkosti, kterou před ním doprovázený odhalí. Někteří terapeuti se snaží nějak se chránit proti tomuto negativnímu vyzařování svých klientů. Drží si od nich odstup. Ježíš však nemá strach z kontaktu. Spočívá bezpečně v sobě, spočívá v Bohu. Proto mu nemůže ublížit hořkost ani jed v nemocném. My doprovázející bychom se mohli od Ježíše učit, jak se otevřít doprovázenému i po emocionální stránce. Avšak to bychom měli stejně jako on žít v takovém vztahu s Otcem, aby nás problémy druhých nemohly pohltit. Jsme-li v kontaktu s vnitřním prostorem ticha, přestáváme mít strach z toho, že by nás mohla znečistit hořkost a chaotické emoce doprovázeného.

Čtvrtý krok: Ježíš řekne nemocnému: „Chci, buď čistý!“ (Mk 1,41) Dá mu najevo celou svou náklonnost. Bezpodmínečně ho přijímá. Nepřipustí ovšem, aby byla veškerá zodpovědnost za uzdravení svalena na něho. Nepřipustí, aby byl vehnán do role divotvůrce, jenž by malomocenství kouzlem odčaroval. Mnozí klienti přicházejí do poradny s požadavkem: „Tak se přece trochu namáhej. Ty jsi doktor, ty jsi terapeut, ty jsi duchovní doprovázející. Tak mě přece uzdrav. A chci vidět, jak to uděláš.“ Mnozí pak přebíhají od jednoho terapeuta ke druhému, od jednoho duchovního doprovázejícího ke druhému. A kdyby se uzdravení náhodou nekonalo, je na vině vždy terapeut. Klienti zůstávají výlučně v úloze pozorovatelů. Chtějí být uzdraveni, ale sami nejsou ochotni měnit se. Drží se své představy, že by terapeut nebo lékař měl opravit jejich porouchanou „mašinku.“ Sami však nemají ani v nejmenším potřebu čelit vlastnímu problému.

Ježíš se ovšem nedá vlákat do pasti, nedá se určovat očekáváním nemocného. Setkává se s ním v naprosté svobodě. Koná to, co vykonat může. Staví se na stranu nemocného a ujímá se ho. Také však apeluje na jeho zodpovědnost. Jeho „buď čistý!“ znamená „ujímám se tě.“ Jenže teď máš za úkol říci ano sobě samému a přijmout sebe takového, jaký jsi. Kdo má problémy se sebepřijetím, potřebuje druhé lidi, aby mohl prožít zkušenost, že je přijatý. Musí přerušit bludný kruh sebeodmítání a odmítání druhými lidmi, a to právě tak, že udělá krok směrem ke druhým. Při tomto setkání s druhými musí také udělat sám něco ze své strany. To znamená, že se musí rozhodnout: Chci přijmout sebe samého. Stojím při sobě. Dnes se rozhoduji právě pro toho člověka, kterým jsem. Tím se očistím, tím se dostanu do souladu se sebou samým. Opadnou ze mě iluze, které jsem si o sobě vytvořil. Přijmu sebe samého i se svou průměrností a omezeností. Nedopustím, abych byl zcela závislý na přijetí ze strany druhých lidí. Tím, že stojím pevně při sobě, nezhroutím se ani tehdy, když při mně druzí nestojí.

Deset malomocných – uzdravení prostřednictvím přijetí každodenního života

(Lk 17,11-19)

Lukáš vypráví o deseti malomocných. Přejal sice od Marka uzdravení malomocného, ale nadto ještě líčí i uzdravení skupiny deseti malomocných. V tomto příběhu totiž posouvá důraz na jiné momenty. Také těchto deset nemocných přichází za Ježíšem. Zůstanou však stát opodál, jak jim to přikazoval tehdejší zákon. Malomocní se podle něj nesměli přibližovat ke zdravým lidem, ale museli zachovávat náležitý odstup a hlasitě volat: „Nečistý! Nečistý!“ Tady ovšem nevolají „nečistý!“, nýbrž: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ (Lk 17,13)

Oslovení „Mistře“ ukazuje, že nemocní už o Ježíšovi slyšeli a že si ho váží. Neříkají přímo, že je Ježíš má uzdravit, ale prosí ho o smilování. Řecký výraz ELEISON se vždy překládá jako milosrdné jednání.

Oni tedy prosí Ježíše, aby s nimi měl soucit a aby s nimi dobře naložil.

Terapeutická metoda, kterou zde Ježíš použije, se nám zdá zvláštní. Ježíš na ně pohlédne a přikáže jim“ „Jděte a ukažte se kněžím.“ (Lk 17,14) Zjevně se nejedná jen o nějaký letmý pohled, který by Ježíš na malomocné vrhl, nýbrž o pohled, kterým je přijímá a kterým jim sděluje své uznání. A pak jim přikáže, že mají jít za kněžími. Oni však v jeho střízlivých slovech zjevně vytuší naději na to, že je kněží znovu prohlásí za čisté a oni se tak budou moci znovu zařadit do plnohodnotného společenského a náboženského života.

Ježíš jim neslibuje přímo uzdravení. Odkazuje je na řádný zákonitý postup. V současnosti by se dalo říci, že terapeut nebo duchovní doprovázející odešle klienta k lékaři, který má zjistit, zda choroba stále ještě trvá, či zda ustoupila. Nebo mu doporučí, že má žít zcela normálním životem v důvěře, že se věci dají do pořádku. Ježíš nepředvádí nemocným žádné triky, jak nabýt zdraví. Neukládá jim ani žádný složitý úkol. Odkazuje je na běžnou všední praxi, k níž se mají vrátit. Cestou ke knězi jsou všichni malomocní uzdraveni. Zakusí na vlastním těle, že jsou v pořádku.

Devět z těch deseti zjevně přijme své uzdravení jako naprostou samozřejmost. Jenom jediný z nich uvažuje: pozoruje, že byl uzdraven. Na tomto místě používá řecký text ve vztahu k němu stejného slova jako ve vztahu k Ježíši. Také Ježíš ho nejprve uviděl, zadíval se na něho pohledem lásky. Nyní nepoznává pouze to, že je zbaven vnějších příznaků choroby, ale uvědomí si, že je do hloubky uzdraven. Je uzdraven z choroby, která vedla k hlubšímu základu jeho sebeodmítání a k hluboké ráně zahanbení. Nyní se obrací a chválí Boha. Padne před Ježíšem na kolena a poděkuje mu.

Ježíš se ptá na těch zbylých devět, kteří byli očištěni, ale nepovažovali za nutné vzdát chválu Bohu. Jsou přesvědčeni o tom, že se očistili vlastním přičiněním. Avšak právě takové je tajemství duchovní cesty: konat obvyklé věci a věřit v to, že Bůh na mě vykoná zázrak očištění, uzdravení a zacelení cestou této obyčejnosti.

Tím jediným bývalým malomocným, který Ježíšovi přijde poděkovat za zázrak uzdravení, je cizinec. Je to Samaritán, člen národa, jímž Židé pohrdali. Je to varování pro nás: mnozí z těch, kteří nesdílejí naše vyznání, jsou někdy citlivější pro dílo, jež Bůh na nich koná.

V tomto okamžiku se Ježíš obrací na Samaritána: „Tvá víra tě zachránila.“ (Lk 17,19) Ježíš v Lukášově evangeliu opět zachycuje uzdravení třemi slovy: On je čistý. Je schopen přijmout sebe samého, je s to vidět se Ježíšovýma očima. A je uzdraven.

Řecký pojem pro uzdravení IAOMAI znamená navíc totéž co „pomáhat“, „navracet celistvost.“ Ježíš zcela uzdravuje malomocného, který se až doposud zmítal mezi skutečností a vlastními představami o sobě, a vrací mu původní celistvost. Představa a skutečnost tak splývají v jedno. Ježíš mu přichází na pomoc, protože on sám není s to uzdravit se. Ježíš uzdravuje hlubokou ránu vězící v neschopnosti přijmout sebe samého.

Ježíš ho zachrání. Řecký pojem SOZEIN znamená také „uchovat“, „střežit.“ SOZEIN znamená vyprostit z prostoru nebezpečí a ohrožení a uvést do prostoru bezpečí a ochrany. Ježíš vysvobozuje malomocného z nebezpečí izolace sebe samého. Nabízí mu namísto toho prostor zdraví a bezpečí. Ježíš nazývá tento prostor vírou. Tvá víra tě uzdravila. Tvá víra je ti prostorem důvěry, v němž si uvědomuješ, že jsi přijímán.

Podíváme-li se na tento příběh o uzdravení z hlediska Ježíšovy terapeutické metody, můžeme říci: Ježíš pošle malomocného na cestu, kterou předepisoval tehdejší zákon a náboženská pravidla. Duchovní doprovázející neposkytuje svému doprovázenému nějaké zvláštní rady, ale povzbudí ho, aby žil svůj všední život tak, jak je to obvyklé podle jeho vyznání a tradice. Má se modlit své ranní a večerní modlitby, má konat své rituály, nemá podnikat vůbec nic mimořádného. A na této prosté, obyčejné cestě dochází k proměně.

Když pak proměna skutečně nastane, je důležité poděkovat za ni Bohu a nepohroužit se jen tak beze všeho do všednosti. Příběh o uzdravení tak interpretuje předcházející podobenství, na němž chtěl Ježíš ukázat, že duchovní život nespočívá v konání mimořádných věcí, ale v konání toho, co bychom prostě měli udělat v daném okamžiku pro sebe, pro Boha a pro bližní (srov. Lk 17,7-10)

Žít duchovním životem znamená konat to, co je právě na programu, dělat obyčejné věci. V této moudrosti vyjadřuje Ježíš totéž, co formuloval i taoismus: tao je obyčejná skutečnost. Na své obyčejné cestě se uzdravujeme a očišťujeme, jak nám to líčí i tento příběh o uzdravení. Dostaneme se do řádu a všechno je dobré. Avšak zázrak proměny a uzdravení si dokážeme uvědomit pouze prostřednictvím vděčnosti. Bez vděčnosti totiž upadneme do starých vzorců, do vzorců nespokojenosti se sebou samými a do nečistoty, do pocitu, že nic není v pořádku. V Ježíšově smyslu je tak cestou k uzdravení právě to, že konáme obyčejné věci a vděčně přijímáme vnitřní proměnu.

Posedlý z Gerasy – uzdravení vnitřní rozpolcenosti

(Mk 5,1-20)

Také posedlý z Gerasy běží za Ježíšem. Jeho běh odpovídá jeho vnitřní rozpolcenosti. Vrhne se Ježíšovi k nohám a hlasitě křičí: „Co je ti po mně, Ježíši, synu Boha nejvyššího? Zapřísahám tě při Bohu, netrap mě!“ (Mk 5,7) Vlastností démonů je to, že vláčejí člověka sem a tam a působí v jeho nitru rozštěpení. A tak ten posedlý ubožák obývá hrobní jeskyně. Stahuje se do ústraní před lidmi. Ale nepřetržitě křičí. Zároveň touží po kontaktu s lidmi. Ti se ho pokoušejí spoutat, jenže on má tak velkou sílu, že pokaždé roztrhá řetězy. Touží po svobodě. A na druhé straně do sebe bije kamením. Obrací agresi proti sobě. A v této vnitřní rozpolcenosti přichází za Ježíšem. Přeje si i nepřeje být zdráv. Má totiž strach, že mu uzdravení způsobí také bolest. ALE-DUCH ho drží pevně v hrsti.

V současné době bychom použili k popisu takovéto osobnosti pojmu HRANIČNÍ nebo ROZŠTĚPENÁ osobnost. Mladý muž neví, kdo vlastně je. U kořene ztráty identity spočívá často strach z vnitřního zmatku nebo viny. Ježíš vycítí tuto vnitřní rozpolcenost posedlého, a proto se ho zeptá: „ ´Jak se jmenuješ?´Odpověděl: ´Moje jméno je Pluk, protože je nás mnoho´.“ (Mk 5,9) Tady se najednou projevuje jeho vnitřní rozdvojení. Odpovídá, jako by byl jeden – moje jméno je Pluk, a pak najednou pokračuje v množném čísle – je nás mnoho. Existuje v něm mnoho osobností vedle sebe. Vyjádřeno jazykem Bible – je nás mnoho démonů, kteří přebýváme v tomto člověku.

Tím, že se Ježíš zeptá muže na jeho jméno, tedy na jeho identitu, přivádí ho do kontaktu se sebou samým. Touto cestou se může osvobodit od démonů, kteří ho dohánějí k vnitřnímu rozpolcení . Objevuje svou identitu a jeho vnitřní rozdvojení je uzdraveno.

Démoni žádají Ježíše, aby je nevyháněl z této končiny a aby jim dovolil vstoupit do stáda vepřů. „Ježíš jim to dovolil. Nečistí duchové vyšli a vstoupili do vepřů. A to stádo se hnalo po příkrém srázu do moře – bylo jich na dva tisíce – a v moři se utopilo.“ (Mk 5,13)

Toto Ježíšovo opatření zůstává mnoha exegetům nesrozumitelné a cizí. Přeložíme-li ho do jazyka dnešní terapie, mohli bychom říci: Ježíš dovoluje svému klientovi, aby se v něm démoni vyřádili a projevili. Může se to dít hraním role; klient hraje role odpovídající nejrůznějším dílčím částem jeho osobnosti. Nebo se může pokusit tyto různé vnitřní aspekty namalovat.

Démoni jsou mocnosti, které nemohou být odstraněny jednoduchými racionálními prostředky. Potřebují se vyjádřit. Musí do něčeho vstoupit, mají-li zmizet. V našem příběhu takto poslouží k uzdravení stádo vepřů. Židé považovali prasata za nečistá zvířata. Možná je to obraz klientových sexuálních fantazií. Až dosud je potlačoval, takže ho vnitřně spoutávaly a cloumaly jím sem a tam. A nyní to chce pořádný kus odvahy, aby je vůbec dokázal vyjádřit a vyprávět o nich terapeutovi do poslední podrobnosti. Ten je vyslechne, aniž by je hodnotil. Nebo je zapotřebí zbavit se těchto sexuálních fantazií například namalováním obrázku. Pak se na ně dotyčný může podívat a případně, má-li chuť, obrázek následně spálit. Všechno to, co člověka posedá, musí ven, aby to mohlo zmizet. Na tento vnitřní hnůj nelze jen zvnějšku nalepit nějakou tu náplast. Jinak by ta nečistota nadále rozežírala duši a rozštěpovala ji do celé řady osobností: zbožných a přizpůsobených i divokých a nespoutaných, ničivých, sadistických, masochistických a nesexualizovaných.

K uzdravení posedlého dochází v okamžiku, kdy démoni vstupují do stáda vepřů. Stav uzdraveného popisuje Marek následovně: „Sedí oblečený a při zdravé mysli.“ (Mk 5,15) Oděv nasvědčuje tomu, že je zase zdravý a celý. A také dokáže zase normálně uvažovat. Je znovu u sebe samého a už není zmítán sem a tam. Uzdravený poprosí Ježíše, jestli by nemohl zůstat u něho. „On mu to však nedovolil, ale řekl mu: ´Jdi domů ke své rodině a vypravuj jim, jak veliké dobrodiní ti Pán prokázal a jak se nad tebou smiloval.“ (Mk 5,19) Ježíš prokázal uzdravenému dobro. Nebál se jeho rozpolcenosti. A tak je pochopitelné, že si uzdravený muž přál zůstat s Ježíšem. Ten ho však poslal zpět k rodině. Trvalá blízkost by vedla k tomu, že by se na Ježíše navěsil a zase by upadl do závislosti. K uzdravení patří i to, že člověk vezme svůj život do rukou a že vypráví o své proměně a uzdravení. Pro nemocného se toto uzdravení uskutečňuje v tom, že přichází za Ježíšem, ale po uzdravení od něho opět odchází. Doprovázení má svůj počátek a také konec. Ten bývá  trpký, neboť během doprovázení došlo k navázání blízkého vztahu. Ale zároveň je záchovné opustit doprovázejícího a vrátit se k vlastnímu životu.

Při hledání své skutečné identity se setkáváme s nejrůznějšími částmi své osobnosti, ba dokonce s různými osobnostmi v nás. Všechny tyto součásti naší duše si zaslouží být rozpoznány, pojmenovány a respektovány. Jen tak se mohou proměnit. Jen tak nalezneme i přes veškerou svou vnitřní rozpolcenost cestu k vnitřní jednotě. Setkání s druhým člověkem, který nemá strach z vlastní hlubiny ani z chaosu v naší duši, nám pomáhá k setkání se sebou samými. Avšak poslední krok musíme učinit my sami. Toho nás neušetří žádný terapeut ani duchovní doprovázející.

„Co chceš, abych pro tebe udělal?“ – přijímat vlastní zodpovědnost

(Mk 10,46-52)

Dalším způsobem, jak se přiblížit k Ježíšovi, je ten, který volí slepý žebrák Bartimaios. Ten se doslechne, že Ježíš doprovázený obrovským davem lidí opouští Jericho. A začne nahlas křičet: „Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!“ (Mk 10,47) – coby slepec na sebe nedokáže Ježíše upozornit jiným způsobem nežli hlasitým křikem. Mnozí z Ježíšova nejbližšího okolí se na něho kvůli tomu zlobí a přikazují mu, aby držel ústa. Avšak on křičí tím hlasitěji. Ježíš se zastaví a přikáže: „´Zavolejte ho.´Zavolali tedy toho slepce a řekli mu: ´Buď dobré mysli, vstaň, volá tě!“ On odhodil plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi.“ (Mk 10,49-50)

Bartimaios svým hlasitým křikem vyjádřil svou touhu po tom, aby ho Ježíš uzdravil. Ježíš svolí a zavolá ho, aby k němu přišel. Na toto pozvání zareaguje slepý třemi kroky. Odhodí svou jedinou dosavadní ochranu – plášť. Dalo by se říci, že odhozením pláště odhazuje svou masku, za niž se skrýval. Chce přijít před Ježíše takový, jaký je: jako potřebný, bezmocný člověk. Vyskočí. Ježíšovo pozvání ho elektrizuje. Vloží do setkání veškerou svou sílu. Rozběhne se k Ježíšovi. Tím pohybem vyjádří své nadšení ze setkání a z možné pomoci. Ježíš se ho zeptá: „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ (Mk 10,51)

Ježíš nesejme z Bartimea jen tak bez dalšího jeho slepotu. Především touží po setkání s tímto člověkem. Svou otázkou ho vybídne, aby o sobě začal vyprávět. Oslovuje jeho vůli: Co si skutečně přeješ? – Tato otázka přivádí slepce do kontaktu se sebou samým a se svou nejhlubší touhou. Ježíš tím zároveň předjímá nyní naprosto obvyklou terapeutickou metodu. Terapeut se při ní ptá klienta: „Co ode mě očekáváte? Proč jste přišel? Čeho byste chtěl dosáhnout? A co si přejete, abych pro vás udělal?“ – Tyto otázky umožní klientovi nalézt vlastní střed. Také na sebe přijme kus zodpovědnosti za terapii. Zároveň se tím vyjasní terapeutický postup. Nemele se tu páté přes deváté. Rozhovor dostane zaměření a jasnost. Dále je jasně definována úloha terapeuta nebo duchovního doprovázejícího.

Slepec odpoví na Ježíšovu otázku: „Mistře, ať vidím!“ (Mk 10,51) V řečtině je zde použito pojmu ANABLEPO – „prohlédnout.“ Slepý touží po tom, aby mu Ježíš vrátil zrak. Prohlédnout je více než jenom prostě očima vidět vnější svět, znamená to pozvedat oči vzhůru k Bohu. Míní se tím vidění, jež obrací zrak vzhůru a jež vidí Boha i v druhých lidech. Je to hledění naplněné nadějí. Někdy lidé zavírají oči před vlastní pravdou ze strachu, že by ta pravda byla příliš zdrcující, těžká a nepřijatelná. Vzhlédnutí ukazuje, že se dokážu podívat na svou pravdu pouze za předpokladu, že ji vnímám v širším horizontu. Touto svou pravdou musím zároveň poznat i nebe, které se otevírá nade mnou a nad mou temnou pravdou, takže se ta pravda objeví v novém světle.

Ježíšovo uzdravení se uskutečňuje prostou větou: „Jdi, tvá víra tě zachránila!“ (Mk 10,52) V řečtině je na tomto místě užito výrazu SESOKEN, což znamená „uzdravila tě“, „zachránila tě“, „postavila tě do chráněného prostoru.“ Přímo s nemocným nepodniká Ježíš vůbec nic. Pošle ho na jeho cestu. Neuzdravuje ho Ježíš, ale jeho vlastní víra.

Ježíš ho odkáže k jeho vlastní důvěře. Důvěřuje-li nemocný terapeutovi nebo duchovnímu doprovázejícímu, může dojít k uzdravení. Neuzdravuje ovšem lékař, nýbrž k uzdravujícím silám naší duše nás přivádí důvěra. Potřebujeme rozhovor a setkání s druhými lidmi. A pak bychom také měli důvěřovat tomu, co je v nás. Naše duše ví koneckonců nejlépe, co nám dělá dobře. Jsme-li v kontaktu se svou duší a s uzdravujícími silami v ní, tehdy se odvážíme vzhlédnout. Tehdy dokážeme znovu vidět.

 

NEMOCNÍ JSOU PŘINÁŠENI K JEŽÍŠOVI

V exercičním domě v Münsterschwarzachu se často střetáváme se skutečností, že k nám mnozí kněží nebo řeholníci a řeholnice nepřicházejí ze svého svobodného rozhodnutí, ale proto, že je k nám posílají jejich představení. Sami by totiž nenašli dost odvahy uvolnit se na tři měsíce, čelit svým problémům a znovu získat zdraví. Někdy tito lidé dokonce ani neuznávají, že by mohli potřebovat pomoc. S takovými jedinci nelze dobře pracovat. Někteří bývají navíc rozhořčeni, že sem byli posláni proti své vůli. Ale pak přece jen přijímají ten čas v Münsterschwarzachu jako určitou šanci, která jim umožňuje něco pro sebe udělat. O takových situacích, kdy byl nemocný přinesen k Ježíšovi druhými lidmi, vypráví i Bible:

Uzdravení ochrnulého – proměna strachu díky změně přístupu k životu

(Mk 2,1-13; Lk 5, 17-26)

Naprosto ukázkovým způsobem situace, kdy lidé přinesli nemocného k Ježíšovi, je příběh o uzdravení ochrnulého. Čtyři přátelé – jak nám líčí Marek – nesou nemocného na nosítkách za Ježíšem. Protože se nemohou prodrat hustým davem, vyšplhají na střechu a prorazí v ní otvor, aby mohli spustit nosítka Ježíšovi přímo k nohám. Vynaloží obrovskou námahu a ještě právem očekávají, že budou muset nahradit majiteli domu vzniklou škodu.

Evangelista Lukáš umisťuje celou scénu do prostředí helénistického domu, jehož střecha byla pokryta pálenými taškami. A tak mohou přátelé snadno odstranit pár tašek a spustit ochrnutého dolů vzniklým otvorem. U Marka i u Lukáše se píše, že Ježíš viděl víru těch čtyř a že mu byla příležitostí k odpuštění vin ochrnutého. Ten se jeví jako docela pasivní. Neříká se tu nic o tom, jaké bylo jeho očekávání. Ježíš reaguje na víru těch, kteří k němu nemocného přinesli. Věřili tomu, že Ježíš ochrnutého uzdraví. S odpuštěním jeho vin ale nepočítali. Ježíš však zjevně vytušil, že tu nepůjde jen o prosté navrácení zdraví nemocnému.

Ochrnutí má často něco společného se strachem. Strach poukazuje na falešně předpoklady. Nemocný tedy musí změnit svůj přístup k životu Řecký pojem pro „hřích“ – HAMARTIA – znamená tolik, co „minout se cílem“, „žít mimo sebe.“ Mnozí lidé zůstávají v sevření ochromení, neboť vstát a vydat se svou cestou jsou ochotni pouze za předpokladu, že budou sebejistí, bezchybní a perfektní. Jenže s takovým přístupem k sobě a ke svému životu budou žít mimo skutečnost vlastního lidství.

Člověk je vždy křehký a nedokonalý. Musí se s tím smířit. Teprve je-li ochoten změnit své životní vzorce a revidovat svůj pohled na skutečnost, mohou být uzdraveny i jeho tělesné příznaky. Ty totiž často bývají projevem chybného hodnocení vlastní osoby, spočívajícího na hlubší úrovni.

Nejprve by tedy člověk měl dosáhnout správného pohledu na vlastní osobu. Pak se může začít věnovat příznakům. Ježíš to nepochybně věděl už dávno před tím, než byla objevena a popsána psychosomatika. Proto nejprve odpustil hříchy a pak teprve vyslovil stejná slova jako už předtím při uzdravení ochrnutého, o němž jsme meditovali v páté kapitole Janova evangelia: „Vstaň, vezmi své lehátko a jdi domů!“ (Mk 2,11; srov. Jan 5,8)

Protože ochrnulý byl osvobozen od zásadního mylného předpokladu, že musí být vždycky perfektní a silný, bez zábran a blokád, bez třesu a pocení, může nyní vstát a sbalit si pod paží své lehátko – znamení vlastního ochromení – a může se vydat svou cestou k domovu. Odchází nyní tam, kde je doma, kde může být zcela sám sebou a bez tlaku, že by měl ostatním něco dokazovat. Tento tlak, který ho nutil předvádět se před ostatními v co nejlepších barvách, byl tím vlastním důvodem jeho ochromení. Ten, kdo je doma u sebe, dokáže se z tohoto tlaku vymanit.

Podobně jako ten ochrnulý se i my často spoléháme ve svém strachu na druhé, kteří nám jej mají terapeuticky odstranit. Avšak Ježíš nás odkazuje na sebe samé. To my sami máme zahájit dialog se strachem a zeptat se jej, na které zásadní chorobné předpoklady chce poukázat. Jakmile prozkoumáme své postoje, může se upokojit náš strach. Dokážeme-li se na sebe podívat realistickým pohledem a zbavit se iluzí, že musíme být vždy perfektní a sebejistí, dokážeme vstát a jít vlastní cestou.

Uzdravení hluchoněmého – škola naslouchání a mluvení

(Mk 7,31-37)

Během Ježíšova putování k němu lidé přivádějí i hluchoněmé a prosí ho, aby na něj vložil ruce. Hluchoněmý by sice mohl přijít za Ježíšem sám, ale nedokáže vyjádřit svou prosbu. Takže to za něho udělají druzí.Ti však nežádají Ježíše o to, aby postiženého uzdravil, nýbrž aby na něho vložil své ruce, aby se za něho modlil a aby mu dal podíl na své síle. Ježíš neudělá jen to, o co ho průvodci postiženého prosí. Nevloží na nemocného ruce a neuzdraví ho krátkou modlitbou. Vezme si postiženého stranou, daleko od davu. Oddělí ho od lidí, kteří ho přivedli. Věnuje mu svou zvláštní péči v chráněném prostoru, v němž je s nemocným sám. Jenom v setkání mezi čtyřma očima může vzrůst důvěra natolik, že se odváží otevřít se i ten, jehož ústa a uši byly až dosud uzamčeny. Klient potřebuje mít jistotu, že se nikdo jiný nedoví to, co o sobě řekne.

V tomto chráněném prostoru mlčenlivosti se může začít odvíjet proces uzdravení. Je to ovšem proces dlouhodobější. Nedochází k uzdravení okamžitému, což by si zřejmě přáli doprovázející. Proces uzdravení hluchoněmého je zde vylíčen v pěti krocích.

Číslice pět symbolizuje sjednocení muže a ženy. Číslice dvě symbolizuje ženský prvek, číslice tři mužský prvek. Ale číslice pět je Venušiným číslem. Pětka symbolizuje přesah do sféry božského. Svět se rozvíjí „jakožto neživá minerální skutečnost, vzniká svět rostlin, ze kterého povstává živočišná říše, a nakonec se objevuje člověk. Tak vypadají čtyři velké kroky vývoje světa.“ (Betz, 81) Pátý krok – přesah do oblasti božského – můžeme uskutečnit pouze s přispěním Boží milosti. Spojíme-li tajemství číslice pět s Ježíšovými pěti terapeutickými kroky, můžeme prohlásit, že Ježíš otevírá hluchoněmého pro setkání s ostatními lidmi a pro setkání s Bohem. V prostoru důvěry ukazuje Ježíš hluchoněmému, o co se v zásadě jedná při slyšení a mluvení. V prvním kroku vloží hluchoněmému prsty do uší, čímž chce vyjádřit: Všechna slova, která uslyšíš, se budou snažit navázat s tebou vztah. Nemusíš uzavírat uši ze strachu, že uslyšíš negativní, kritická a odmítavá slova. Dokonce i v hlasitých slovech se ukrývá touha po vztahu. Naslouchej té touze ve všech slovech, která uslyšíš!

Ve druhém kroku Ježíš navlhčí slinou prst a dotkne se jím jazyka nemocného. Jde o výrazně mateřské gesto. Maminka nasliní odřené kolínko svého dítěte a řekne, že už bude všechno zase dobré. Slina měla již od dob antiky uzdravující účinek. Dalo by se říci, že Ježíš navozuje mateřskou atmosféru, v níž může být nemocný právě takový, jaký je, a nikdo ho neposuzuje. Pouze přesvědčí-li se o tom, že jeho slova nejsou posuzována, dokáže o sobě upřímně hovořit. Jakmile však nabude dojmu, že jeho jednání, jeho slova a jeho myšlenky nejsou brány vážně, uzavře se. Celé doprovázení vyjde naprázdno. Ježíš se věnuje hluchoněmému s mateřskou něhou. Jeho gesto si můžeme představit stejně dobře jako polibek, ve kterém daruje nemocnému svou něžnou blízkost.

Ve třetím kroku uzdravení Ježíš vzhlédne k nebi. Může to být vykládáno různými způsoby. Ježíš ukazuje nemocnému, že při dobrém rozhovoru se nad člověkem vždycky otevírá nebe. Při rozhovoru se lidé nejen vzájemně dotýkají jeden druhého, ale vždy se dotýkají také toho nevyslovitelného, dotýkají se tajemství, jež je vzájemně spojuje: nebe zářící nad nimi. Vzhlédnout k nebi znamená také to, že tím, kdo ve skutečnosti uzdravuje, je Bůh sám, nikoli osoba doprovázejícího. V řečtině tu narazíme na pojem ANABLEPO, tedy „vzhlédnout.“ Dalo by se též říci, že Ježíš pohlédne k nebi. On vidí nebe v nemocném. Vidí v jeho osobě nejen to poškozené, ale vidí tam i jeho otevřenost pro nebe a pro Boha. A protože v něm dokáže vidět nebe, sám nemocný tak dokáže uvěřit v nebe, které má v sobě, uvěří v prostor ticha, ve kterém v něm přebývá Bůh a do kterého nemají přístup ubližující slova lidí.

Čtvrtým krokem je Ježíšův povzdech. Ježíš nepřistupuje k nemocnému jako k pouhému pacientovi. Otevírá mu své srdce. Stojí při něm i svými emocemi. Hluchoněmý nemá jak vyjádřit své emoce. Ježíš proto zástupně za něho vyjádří to, co ve svých emocích zatím potlačoval. Je to nesmírně důležitý krok v duchovním i terapeutickém doprovázení. Klienti totiž často nedokážou hovořit o svých pocitech. Doprovázející na to často reaguje pocity, jež ten druhý v sobě potlačuje. Doprovázel jsem jednoho kněze, který byl navenek nesmírně přátelský. Po hodinovém rozhovoru s ním jsem však byl plný agrese. Nejprve jsem samozřejmě hledal vinu u sebe. Avšak náš tým v exercičním domě mi potvrdil podobné reakce. Tento muž byl plný pasivní agrese, kterou ukrýval pod svou přátelskou fasádou.

Při doprovázení vycházejí najevo tyto agrese, jež doprovázející přijímá do sebe. Někdy jsem po doprovázení pořádně unavený. První otázka pak vždy zní, zda nejsem nevyspaný. Ale postupně jsem si uvědomil, že moje únava často poukazuje na skutečnost, že ten druhý nehovoří o tom, co jím skutečně hýbe, nýbrž že mluví mimo skutečné téma hovoru.

Jedna paní mi vyprávěla, že při rozhovoru s jinou ženou, která vykládala zpočátku pouze o práci a o svých úspěších, najednou pocítila hluboký smutek. Když se svěřila se svými pocity té druhé ženě, ta se dala do pláče. Konečně vyšel najevo její potlačovaný smutek. Kdyby však doprovázející tenkrát vynechala své pocity, zůstal by celý rozhovor jen na povrchu. Poněvadž ale zakoušené pocity dokázala vyjádřit, podobně jako Ježíš, podnítila tím tu druhou, aby konečně vyjádřila své skutečné emoce. Pocity, jež si při rozhovoru uvědomujeme, bývají často nesmírně důležitou informací o potlačovaných emocích toho druhého. V tom případě hraje důležitou roli vyjádření emocí, které si uvědomujeme. Můžeme se druhého zeptat, jak si naše pocity vykládá a jestli necítí něco podobného. Naše emoce ho vybídnou, aby začal čelit těm svým.

Pátý krok tvoří rozkaz: „´Effatha!´, to znamená: ´Otevři se!“ (Mk 7,34) Teprve v atmosféře důvěry a mateřské lásky dokáže hluchoněmý otevřít své uši a svá ústa. Avšak i k tomu potřebuje impulz zvenčí. Ježíš musí ještě otevřít to, co svou mateřskou láskou připravil. Často se při doprovázení setkávám s lidmi, kteří naznačují cosi tajemného a nelehkého, o čem zatím nedokážou mluvit. Někdy je v takovém případě právě zapotřebí zavelet: „Teď je ta správná chvíle. Něco jste naznačil. Teď to vyslovte naplno. Jinak to budete navěky jen valit před sebou.“

Marek vylíčil otevření hluchoněmého následovně: „A hned se mu otevřel sluch, rozvázal se mu jazyk a mluvil správně.“ (Mk 7,35) On se konečně odváží naslouchat slovům, jež se dotýkají jeho uší. Už nemá strach z toho, že by mohl zakoušet jen odmítání a tvrdost. Ježíš ho naučil tomu, že se slova k němu chtějí dostat, že je důležitý pro druhé lidi a že je žádoucím partnerem rozhovoru.

Jakmile je jeho jazyk vysvobozen od pout, ukáže se, že tou zásadní příčinou jeho němoty byli zlí duchové. Ti poukazují na psychický rozměr nemoci. Hluchoněmý oněměl, neboť byl připraven o řeč strachem z toho, že by se ve svých slovech mohl odhalit a ztrapnit před druhými. Potřebuje důvěru, aby se zbavil svých vnitřních okovů.

I my potřebujeme prostor důvěry, abychom dokázali správně hovořit a slyšet to, co nám druzí říkají. Pokud u terapeuta nebo u duchovního doprovázejícího nenalézáme tento prostor důvěry, můžeme si představit, že nás obklopuje Boží uzdravující blízkost a že kolem nás vytváří chráněný prostor, ve kterém se může začít zvolna otevírat naše uzamčené srdce.

Uzdravení slepého –ve škole vidění

(Mk 8,22-26)

Slepý Bartimaios, o kterém již byla zmínka, na sebe upozorňuje a nutí Ježíše, aby se mu věnoval. V tomto druhém příběhu o uzdravení Marek vypráví, že slepého přivedou k Ježíšovi lidé z jeho okolí. Ti ho také požádají, aby se nemocného dotkl. Od tohoto doteku si zjevně slibují uzdravení. Naopak se tu neříká nic o tom, co očekává sám nemocný. Jeho doprovod prostě doufá v jeho uzdravení.

Ježíš reaguje podobně jako u hluchoněmého. Nevěnuje se nemocnému na očích těch, kteří ho přivedli. V tomto případě se dá hovořit o sedmi krocích, v nichž Ježíš nemocného uzdraví. Sedmička je číslo proměny. Je zapotřebí vnitřní proměny, než slepý začne znovu správně vidět. „On vzal toho slepého za ruku, vyvedl ho ven z vesnice, dotkl se slinou jeho očí, vložil na něho ruce a ptal se ho: ´Vidíš něco?´(Mk 8,23) Prvním krokem je „uchopení za ruku.“ Ježíš se chopí slepcovy dlaně. Neptá se ho, co by si přál. Chápe se iniciativy spočívající v tom, že uchopením ruky navazuje se slepým kontakt. Už tento dotek ruky má navodit důvěru. Ve druhém kroku jej Ježíš vyvede ven z vesnice. Ve vesnici lidé slepce pozorují a trousí poznámky na jeho účet. Ježíš proto znovu vytváří nemocnému prostor důvěry, do kterého nemá přístup nikdo jiný. Nyní se jedná výlučně o vztah slepého k Ježíšovi, k terapeutovi. Slepota může mít spojitost s tím, že někdo ztratil odvahu podívat se do tváře vlastní pravdě, poněvadž je pro něho příliš krutá. Proto je zapotřebí tohoto prostoru důvěry a blízkosti, aby se člověk dokázal na svou pravdu podívat. Je to dlouhodobější proces, nějaký čas to potrvá, než se slepý odváží otevřít oči.

Ve třetím kroku Ježíš potře slepému oči slinou. Opět se jedná o výraz mateřské náklonnosti, jež slepému zprostředkovává důvěru. Ježíš slepého nevyzývá po slapském způsobu, aby konečně otevřel oči a podíval se pravdě zpříma do tváře. Chová se šetrně jako matka a něžně se dotýká slepcových očí. Vytváří mateřskou atmosféru, v níž se slepcovy oči konečně jednou otevřou.

Ve čtvrtém kroku Ježíš vloží na slepého ruce. Tímto gestem se modlí a nechává jím proudit do nemocného sílu. Vkládání rukou je zároveň ochranné gesto. Vytváří hájený prostor, který je pro nemocného blahodárný.

Po těchto léčebných krocích se Ježíš v pátém kroku nemocného ptá: „Vidíš něco?“ (Mk 8,23) – „On pozvedl oči a odpověděl: ´Vidím lidi, vidím je jako stromy – a chodí´“ (Mk 8,24) Slepý se tedy konečně odváží otevřít oči. Znovu se setkáváme s řeckým pojmem ANABLEPO, který znamená i tolik, co „vzhlédnout k nebi.“ Možná slepý dříve hleděl pouze do země. Viděl všechno černě. Teď se odvažuje vzhlédnout a podívat se k nebi. Odváží se pohledu do očí svému životu a Bohu. Ale zatím ještě není s to podívat se na druhé lidi, pohledět jim do očí a snést setkání s nimi. Vyžaduje to ještě další Ježíšův léčebný zásah.

Je zajímavé, že první Ježíšův terapeutický zákrok nevede ke stoprocentnímu úspěchu. Je zapotřebí více času, než ten druhý skutečně sebere odvahu vidět všechno takové, jaké to je. A tak Ježíš v šestém kroku znovu položí na slepého dlaně, tentokrát na jeho oči. Věnuje se tedy přímo postiženému orgánu a nechává do něj proudit svou lásku a uzdravující moc. Nyní už nemocný skutečně prohlédne, dohlédne až na sám základ. A vidí všechno jasně. Je schopen vhledu do sebe samého, do své duše a do vnitřní podstaty věcí. Dokáže pochopit poselství své duše i věcí kolem sebe. V tom spočívá terapie školy vidění. Ježíš učí slepého, který zavíral oči před sebou a před pravdou světa, vzhlédnout, prohlédnout a vhlédnout.

Marek to vyjadřuje slovy, že byl uzdraven a že nabyl své původní podoby. Stal se tím, kým byl před Bohem. Jeho slepota mu nedovolovala poznat jeho původní podobu. Ježíš to svými gesty a terapeutickými kroky učí znovu vidět a povzbuzuje ho, aby začal čelit pravdě o sobě a o světě.

Poslední – sedmý – krok uzdravení probíhá zvláštním způsobem: „Poslal ho domů a řekl: ´Ale do vesnice nechoď!´“ (Mk 8,26)

V setkání s Ježíšem našel slepec cestu zpět k sobě samému. Nyní ještě potřebuje zabydlet se u sebe doma, spočinout v sobě tak, aby nezačal znovu zavírat oči před realitou tohoto světa. Má se vyhnout vesnici. Zatím se má klidit z očí ostatním lidem. Teprve až najde odvahu podívat se v důvěrném prostředí domova na všechno, co se mu ukáže, bude také uschopněn kráčet svou cestou s otevřenýma očima tam venku, ve vesnici, ve skutečnosti světa.

Různé kroky vidění platí i v naší osobní škole vidění. Měli bychom se naučit vzhlédnout a otevírat oči směrem k nebi. Pod Božím pohledem načerpáme odvahu podívat se i k zemi, k základu věcí. Bůh se s námi setkává nad námi i v nás, na dně naší duše. Uvidíme-li Boha nad sebou a v základu vlastní duše, načerpáme odvahu podívat se i na svůj vnitřní chaos. Již ale neulpíme svým pohledem na tomto zmatku a na vlastní temnotě, nýbrž odvážíme se pohledu na pravdu, která je nad námi i v nás zaštítěna Bohem.

Setník z Kafarnaa – uzdravení na dálku

(Mk 8,5-13; Lk 7,1-10; Jan 4,46-53)

Příběh o setníkovi z Kafarnaa nám zachytili hned tři evangelisté. Každý v něm však vyzdvihuje vlastní akcenty. U Matouše a u Jana je to setník osobně (v případě Jana je to královský úředník), kdo přichází za Ježíšem a prosí ho, aby mu uzdravil syna. U Lukáše pošle setník „židovské starší s prosbou, aby přišel a služebníka mu uzdravil.“ (Lk 7,3) Ti se za setníka přimlouvají: „Je toho hoden, abys mu vyhověl, protože má náš národ rád a vystavěl nám synagogu.“ (Lk 7, 4n)

U Matouše i u Lukáše setník poukazuje na svou velitelskou moc: „Mám pod sebou vojáky; řeknu jednomu ´jdi´, a jde, a jinému ´přijď´, a přijde, a svému služebníkovi ´udělej to´, a udělá to.“ (Lk 7,8) Proto prosí Ježíše, aby se neobtěžoval až do jeho domu: „Pane, neobtěžuj se! Neboť si nezasloužím, abys vešel do mého domu; proto jsem si ani netroufal přijít k tobě osobně. Ale řekni slovo, a můj služebník bude uzdraven.“ (Lk 7,6-8)

Ježíš je nadšen setníkovou vírou a přede všemi přítomnými ho pochválí. A když se lidé začnou rozcházet domů, skutečně zjistí, že je služebník uzdraven. U Matouše Ježíš setníkovi řekne: „´Jdi, a jak jsi uvěřil, tak ať se ti stane.´ A služebník se v tu hodinu uzdravil.“ (Mt 8,13) U všech tří evangelistů se jedná o uzdravení na dálku. Ježíš odměňuje setníkovu důvěru, v případě Janova evangelia důvěru královského dvořana. Setník důvěřuje Ježíšovu slovu, a tak se služebník či syn královského dvořana uzdravuje.

Ježíš tedy v tomto případě neuzdravuje přímo služebníka či syna, nýbrž setníka, popřípadě dvořana. Potvrzuje jeho víru. Protože věří v Ježíše, protože věří v to, že Ježíš dokáže uzdravit jeho služebníka či syna, dostane se uzdravení jemu samému. Ježíš nakonec potvrdí a posílí víru rodinného příslušníka. Ježíš nemusí vyvinout žádnou činnost. Vírou rodinného příslušníka vytváří atmosféru, v níž se služebník či syn může uzdravit. Také bychom mohli říci, že Ježíš uzdravuje systém, ve kterém nemocný žije. Tím, že se věnuje systému, uzdravuje nakonec i toho, jenž v tomto systému žije.

Liturgie přijala setníkův výrok jako modlitbu před svatým přijímáním: „Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo, a má duše bude uzdravena.“ Mnozí mají s tímto prohlášením potíže. Rádi by je pozměnili a říkali „zasloužím si.“ Jenže oni odečítají tato slova výhradně optikou vlastní bezcennosti, která jim byla vštípena v dětství.

Setník byl muž uvědomující si vlastní důstojnost. Zároveň však měl stejný cit pro Ježíšovo tajemství. Viděl v Ježíšovi člověka, který byl poslán od Boha. Věřil v to, že Ježíš dokáže uzdravit jeho syna pouhým slovem. Ten pochválí jeho slova jako projev víry. Jestliže opakujeme tato setníkova slova před svatým přijímáním také tím vyznáváme Ježíšovo tajemství. V něm k nám přichází Bůh sám. Tehdy chápeme svaté přijímání jako událost uzdravení. Tak jako byl tehdy uzdraven setníkův syn, je i nyní uzdravena naše duše, neboť do nás vstupuje Ježíš sám. Potřebujeme ovšem setníkovu víru, abychom dokázali pochopit, co se s námi ve svatém přijímání ve skutečnosti děje.

 

UZDRAVENÍ V SETKÁNÍ

Posedlý v Kafarnau – uzdravení prostřednictvím zdravého obrazu Boha

(Mk 1, 21-28)

Příběh o uzdravení posedlého v synagoze v Kafarnau se vymyká dosavadnímu vzorci – nemocný přijde za Ježíšem, Ježíš přijde za nemocným, jiní přivedou nemocného k Ježíši. Tentokrát Ježíš káže v synagoze. Učí lidi. Jeho učení je však naprosto odlišné od učení znalců Zákona. Ježíš učí „jako ten, kdo má (božskou) moc.“ (Mk 1, 22)

Ježíš nemá v plánu někoho uzdravovat. Je plně zaujat svým učením. Ale lidé na jeho slova reagují. A v synagoze sedí také ten, který je posedlý zlým duchem: „Začal křičet: ´Co je ti po nás, Ježíši Nazaretský! Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi: Svatý Boží!´.“ (Mk 1,24) Svým poselstvím o milosrdném Bohu, jenž přišel až k člověku, vyvolal Ježíš v muži prudkou reakci.

Ježíš se dozajista dotkl svým obrazem Boha démonického obrazu Boha posedlého muže. A ten se nedokáže udržet. Ježíš zpochybňuje jeho samého i jeho démonický obraz Boha. A tak na něho začne řvát.

Ježíš neřekl vůbec nic proti tomu člověku. Hovořil výhradně o Bohu. Jenže Ježíšův obraz Boha je přímou provokací proti tomu muži, který si zjevně svůj obraz Boha přizpůsobil tak, aby konvenoval jeho osobě. Možná je to obraz Boha, který mě odměňuje, když odvedu náležitý náboženský výkon. Taková zúžená představa o Bohu je samozřejmě alergická na jiné, otevřenější představy. Nebo to mohl být obraz kontrolujícího Boha, který přesně sleduje naše myšlenky a skutky a také je okamžitě soudí.

Ježíš však zjevně zvěstoval docela jiného Boha. Hovoří o milostivém a milosrdném Bohu, jenž se sklání právě k hříšníkům a dokáže je svou láskou pohnout k obrácení. Ježíšův obraz Boha vyvolává v muži agresi. Ten totiž cítí, že Ježíš oslovuje v jeho duši cosi, co až doposud popíral a potlačoval. On zatím vždy využíval svého obrazu Boha-kontrolora k tomu, aby dostal pod kontrolu zmatek vlastní duše. Kdyby mu měl být tento obraz vzat, byl by nucen podívat se do tváře pravdě o sobě. A to nedokáže. Promítá tedy svůj strach do Ježíš a vyslovením jeho jména se snaží získat nad ním moc.

Ježíš je tou prudkou reakcí přinucen věnovat se tomuto muži a uzdravit ho. Jeho terapeutická metoda spočívá tentokrát v příkazu. „Ale Ježíš mu přísně rozkázal: ´Mlč a vyjdi z něho!´(Mk 1,25) Ježíš neoslovuje přímo muže, nýbrž démona, který je v něm a který mu vštípil falešnou představu o Bohu. Tento démon, ovládající muže démonickým obrazem Boha, ho tedy nyní má opustit a umlknout.

Ježíšovo slovo účinkuje i v tomto případě okamžitě: „Nečistý duch posedlým zalomcoval a s velkým křikem z něho vyšel.“ (Mk 1,26) Muž je zjevně zmítán sem a tam: mezi Ježíšovým poselstvím, jež se ho niterně dotýká, a mezi starou představou o Bohu, s níž pevně srostl. Ale Ježíšovo slovo je mocnější. Osvobozuje ho po dlouhém zápasu od jeho démonické představy Boha. V tomto případě by se dalo říci, že Ježíš uzdravuje muže svým náležitým hovorem o Bohu.

Ježíš ví, že náš obraz Boha rozhoduje o tom, jaký obraz si vytvoříme o sobě samých a zda budeme zdraví či nemocní. Duchovnímu doprovázení ukazuje tato Ježíšova metoda směr, kterým by se mělo ubírat. Měla by zvolit za téma obraz Boha a zjišťovat, kde klient chová ve svém nevědomí zraňující a démonické obrazy Boha. Tyto démonické představy o Bohu tkví často právě v nevědomí. Člověk přijímá podle teologických poznatků Ježíšův obraz Boha. V hloubi jeho duše však dřímají i jiné představy o Bohu, jež ho určují a často mu brání žít. Ježíšova terapeutická metoda nám ukazuje, že to mnohdy žádá dlouhý a vytrvalý zápas, než se člověk dokáže vymanit ze svých starých představ o Bohu. Nejedná se tedy pouze o racionální uznání, ale o zápas otřásající tělem i duší.

Nečistý duch vyrazí z nemocného s hlasitým křikem. Lidé, kteří byli určováni démonickou představou Boha, někdy vykřičí celý svůj vztek a zuřivost nad tím, že po léta sloužili modle, a nikoli Bohu Ježíše Krista. Touto agresivní silou se musejí distancovat od zraňujících představ o Bohu, dokud nejsou schopni pohlédnout na Boha Ježíšovýma očima a postavit se před něho jakožto svobodní.

Příběh o uzdravení posedlého v synagoze v Kafarnau nás vybízí, abychom se zabývali svými představami o Bohu. Odpovídá tento náš obraz Boha tomu, jak nám jej vylíčil Ježíš? Nebo je spíše projevem negativního obrazu o sobě samém? Poukazuje obraz trestajícího Boha na tendence duše trestat sebe samého? Je původcem nutkání kontrolovat všechny vlastní emoce a myšlenky obraz Boha – kontrolora? Je mé účetnické povaze, která všechno hodnotí, na vině obraz Boha jako nelítostného soudce? Často nedokážeme říci, co bylo první: zda ubližující obraz sebe samého, nebo ubližující obraz Boha Ty oba mezi sebou přinejmenším korespondují. Setkání s Ježíšovým obrazem Boha ve mně působí uzdravení, jsem-li ochoten rozloučit se se svými nezdravými – démonickými – obrazy Boha.

Uzdravení slépého od narození – nejedná se o vinu, ale o Boží působení

(Jan 9, 1-12)

Ani o slepci od narození není řečeno, zda přišel za Ježíšem sám od sebe nebo jestli ho Ježíš vyhledal. Jednoduše je tady. Objeví se. Stane se předmětem hovoru učedníků s Ježíšem. Učedníci se Mistra ptají: „Jeho učedníci se ho zeptali: „´Mistře, kdo zhřešil: on sám, nebo jeho rodiče, že se narodil slepý?´ Ježíš odpověděl: ´Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče, ale mají se na něm zjevit Boží skutky.´“(Jan 9, 2-3)

Učedníci lpí na přesvědčení, které bylo tehdy v židovství obvyklé: Ta nemoc musí mít nějaký důvod. Někdo to musel zavinit. Buď se provinil nemocný sám nebo jeho rodiče. Ježíš však popírá tuto souvislost mezi hříchem a nemocí. Popírá kauzálně-reduktivní výklad nemoci, o němž hovořil Sigmund Freud.

Fredovo chápání nemoci odpovídá názoru učedníků. Ale je velice nebezpečné. Pak totiž každému nemocnému nepřímo říkám: Za svou nemoc si můžeš sám. Nebo jak to tvrdí esoterika: Musíš si ve svém okolí vyhledat lidi, kteří zavinili tvé onemocnění. Jenže přesouvání viny za nemoc na mě nebo na druhé nikam nevede. Plodí jen nové pocity viny, jež mě ochromují a oslabují, ale nijak mi nepřispívají k uzdravení.

Ježíš prohlašuje: Nikdo nezhřešil. Mají se na něm zjevit Boží skutky. Otázkou zůstává, jak si máme tato jeho slova vyložit. Možná bychom je mohli přirovnat k pohledu C. G. Junga, který hovoří o finálním výkladu nemoci. Nemoc poukazuje na konkrétní cíl. Má svůj smysl. Chce nás přivést k novému způsobu života. Také by se dalo říci, že na nemocném mají být patrné Boží skutky. Nemoc se stává tím místem, na němž Bůh jedná s nemocným a zjevuje na něm svou slávu. Neměli bychom se pořád jen ohlížet do minulosti, ale měli bychom hledět i do budoucnosti. Každá situace, včetně nemoci, může být proměněna a uzdravena Božím působením.

Ježíš nám ukazuje, jak tomu porozumět, když jako první začíná s terapií slepce od narození. „Po těch slovech plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel mu tím blátem oči a řekl mu: ´Jdi se umýt v rybníku Siloe´- to slovo znamená ´Poslaný.´ Šel tam tedy, umyl se, a když se vrátil, viděl.“ (Jan 9, 6-7)

Dalo by se říci, že Ježíš vysvětluje svými gesty, co to znamená být slepý. Slepota znamená často právě to, že člověk zavírá oči před sebou a před pravdou o sobě, neboť ta neodpovídá obrazu, který si o sobě vytvořil. Hovoří-li se o slepci od narození, dalo by se říci, že se už od narození nemohl podívat na svou skutečnost, protože ta je příliš krutá a nesnesitelná.

Ježíš plivne na zem a uhněte bláto ze sliny smísené s hlínou. Tím se snaží slepému říci: Byl jsi vzat ze země. Usmiř se se svým lidským bytím, ze svou zemitostí. Uvědom si, že je v tobě země, bláto. Slepý se musí naučit pokoře. Pokora – latinsky HUMILITAS – je odvozena od HUMUS. Pokorný je ten, kdo se dokáže smířit se svou zemitostí, ten, který sestoupí do hlubin své duše.

S blátem na očích je slepý od narození odeslán, aby se umyl v rybníku Siloe. Siloe (ŠELIJACH) znamená „poslaný.“ Je to označení Mesiáše. V setkání s Ježíšem dokáže slepý nabýt zraku. Setkání s Ježíšem je jako koupel, v níž slepec smyje z očí bláto a je schopen znovu vidět skutečnost.

Otázkou zůstává, jakou sílu osobnosti či vyzařování musí terapeut nebo duchovní doprovázející mít, aby se mohl stát pro svého klienta takovou „koupelí“, ve které by si mohl smýt bláto z očí a opět prohlédnout. Předpokladem pro to, aby terapeutické nebo duchovní doprovázení mohlo být zakoušeno jako taková koupel, je to, že se doprovázející vyvaruje jakéhokoli posuzování. Ten, kdo posuzuje, metá po duši bláto. Ten, kdo je posuzován, se často cítí degradovaný a pošpiněný.

V Janově evangeliu o sobě Ježíš prohlašuje: „Vy jste už čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil.“ (15,3) Ježíš nemoralizoval. Mluvil tak, že se posluchači cítili v souladu se sebou samými a čistí.

Naše slova jsou mnohdy promíchána s nečistými záměry. Tak se třeba snažíme vykreslit se svými slovy lepší, než ve skutečnosti jsme. V našich slovech se často ukrývá agrese, předsudky, soudy a odsudky. Na duchovním doprovázejícím tak spočívá důležitý úkol – zacházet obezřetně se svými slovy a přezkoumávat, kde se jeho slova stala nečistými. Jenom jasnou a čistou řečí bez vedlejších úmyslů vytvoříme takovou atmosféru, v níž slepí najdou odvahu podívat se na sebe jasným pohledem. Naše řeč jim tak dodá důvěry, že v nich není nic, na co by se nedalo pohlédnout dobrým a jasným pohledem.

Ten, kdo bude meditovat nad uzdravením slepého od narození, pocítí v sobě impulz rozloučit se s vlastními iluzemi. Byly to totiž iluze, které ho dostaly tak daleko, že začal zavírat oči před vlastní skutečností. Utekl před sebou samým do ideální představy o sobě. Setkání s Ježíšem ho vybízí, aby pokorně přijal vlastní lidství a aby se usmířil se vším tím pozemským a zemitým v sobě. Tehdy se začne dívat na vlastní skutečnost otevřenýma očima. Nebude už zavírat oči ani před lidmi, kteří mu budou neustále připomínat jeho pozemskost a křehkost.

 

RODINNÁ TERAPIE – KONEC PROBLÉMŮ

Bible nám nevypráví pouze o Ježíšově uzdravování psychosomatických onemocnění, ale také o jeho uzdravování vztahů mezi rodiči a dětmi. Evangelia zachycují čtyři klasické příběhy o vztazích: mezi otcem a dcerou (Mk 5, 21-43), mezi matkou a dcerou (Mk 7, 24-30), mezi otcem a synem (Mk 9, 14-29) a mezi matkou a synem (Lk 7, 11-17) Ježíš se v těchto příbězích projevuje jako rodinný terapeut, který už před dvěma tisíci lety předjímal to, co v současné době učí rodinná terapie. Protože jsem tyto čtyři vztahové příběhy rozebral dopodrobna ve své knize JDI SI VLASTNÍ CESTOU: JAK ČELIT ZRANĚNÍ Z DĚTSTVÍ (Paulínky, Praha 2010; Finde deine Lebensspur. Die Wunden der Kindheit heilen), na tomto místě bych se omezil pouze na vylíčení Ježíšových rodinných terapeutických metod.

Na těchto čtyřech příbězích můžeme pozorovat, že se Ježíš nikdy nevěnuje pouze synovi nebo dceři, ale vždy zároveň i matce či otci. Přitom nezatěžuje nikoho pocity viny. Nedává najevo rodičům ani dětem, že by si sami zavinili své problémy či nemoci. Jednoduše vychází ze vzniklého problému. Chápe svou terapii jako vyřešení těchto problémů. Přitom je samozřejmě nezbytné, aby si rodiče i děti osvojili nový způsob chování a umožnili tak lepší soužití.

Ježíš se k otci chová jinak než k matce. V obou otcovských příbězích se jedná o strach a o důvěru. Představenému synagogy Jairovi, kterému právě oznámili smrt dcery, řekne: „Neboj se, jev věř!“ (Mk 5,36) Problém mnoha otců spočívá v tom, že se snaží jednat se svými syny a dcerami stejným způsobem jako se zaměstnanci ve firmě, jako se žáky ve škole nebo jako s klienty v rámci terapie. S dětmi se však nedá takto zacházet. Děti si přejí a potřebují být vnímány ve své jedinečnosti. Otec se musí naučit nechat svou dceru žít, dovolit jí růst a dospívat a nakonec ji přenechat Bohu, který ji stvořil jako jedinečnou bytost.

Otci syna, jenž přivádí svými epileptickými záchvaty svého rodiče k zoufalství, Ježíš odpovídá: „´Všechno je možné tomu, kdo věří!´Otec toho chlapce hned zvolal: ´Věřím! Pomoz mé slabé víře!´“ (Mk 9,23-24)

Syn nenalezl v otcově blízkosti žádný prostor důvěry, aby mohl přiměřenou formou projevit svou agresi, své emoce a svou sexualitu. Proto mu zbyla jediná cesta: projevit se neverbálním způsobem – záchvaty. Marek vypráví, že ho démon srážel k zemi, že mu vystupovala pěna na rtech a že skřípal zuby. Navíc ho zlý duch často srážel do ohně nebo do vody. Obojí je symbolem potlačené agrese, symbolem nevědomí, které ho zaplavuje, a symbolem sexuálních fantazií, které ho uvrhají do plamenů. Když Ježíš osloví otce ve smyslu víry, otec poznává: „Nevěřil jsem ve svého syna.“ A začíná věřit. Touží po tom, aby dokázal uvěřit ve svého syna a vyprosí si k tomu u Ježíše pomoc.

V obou příbězích matek nalézáme téma vymezování se. Matka je dítěti v prvních letech jeho života ze všech lidí nejblíže. Matka je nosila pod srdcem, kojila je, přebalovala a byla s ním v těsném tělesném i duševním kontaktu. Ale když už je dítě starší, jedná se o to, aby je rodič nechal odejít. Protože jsou vztahy mezi matkou a dítětem těsnější, připadá právě matkám tento úkol těžší. Prvním krokem propuštění je vymezení se. Tím, že se matka od syna nebo od dcery oddělí, přenechá jim tím zodpovědnost za vlastní život. Pro mnohé matky je hodně těžké vzdát se péče o své potomky. Nemůže být přitom řeč o nějakém radikálním opuštění. Vždyť mateřská láska trvá až do smrti. Celoživotním úkolem matek je objevit zdravou míru mezi péčí a propouštěním svých dětí.

Ježíš matce předvádí, jak na to. Vymezí se vůči matce, která za ním přijde a naléhá na něho, aby s ní okamžitě šel a uzdravil její dceru. Ta matka si chtěla Ježíše přivlastnit, podobně jako své dítě. Padla mu k nohám a objala mu je. Ježíš jí nastavil před oči zrcadlo. Ukázal jí, proč je její dcera nemocná: trpí hladem. Psi snědli její chléb. Psi symbolizují ženiny záliby: vlastní kariéru, plány na dovolenou, vlastní potřeby. Nastavením zrcadla ji Ježíš učí jinému pohledu na věc. S tímto novým pohledem se má vrátit domů. Matka ten nový pohled okamžitě přijímá. Odpoví Ježíšovi: „Ovšem, Pane, jenže i psíci se živí pod stolem kousky po dětech.“ (Mk7,28) Poznává: Moje dcera se dostatečně nenasytila. Musím více dbát na její potřeby. Ale také já se musím nasytit. I já mám své potřeby, které musejí být uspokojeny.

Matka si potřebuje získat novou rovnováhu mezi náklonností k dceři a k sobě samé. Potřebuje odvahu, aby se dokázala postarat i o sebe. Nemusí se fixovat na své dítě ze strachu, jestli jí později bude dostatečně vracet lásku a jestli se také správně zhostí výchovy. Ježíš osvobozuje matku, aby mohla být skutečně sama sebou, a tím osvobozuje zároveň i dceru.

Podobně můžeme rozumět i slovům, kterými se Ježíš obrací na matku zemřelého chlapce, jehož teď velký průvod lidí vynáší v pohřebním průvodu za město. Ježíš soucítí s matkou a řekne jí: „Neplač!“ (Lk 7,13) Matka má propustit svého syna. On se má vydat svou cestou. Ona má otevřít oči. Jenom tak pozná, že není sama, i když syn odchází. Doprovázejí ji přece mnozí lidé. Nemá už uspokojovat svou potřebu po vztazích pouze v osobě svého syna. I ona se teď má vymezit vůči svému synovi a má ho nechat jít. Přílišná blízkost matky nenechá syna volně žít.

Meditace těchto čtyř příběhů o vztazích nabízí ještě další pohled. U vztahů mezi osobami téhož pohlaví, tedy otec-syn a matka-dcera, uzdravuje Ježíš vždy vyhnáním zlého ducha. Démon je zde nečistým duchem, jenž kalí synův nebo dceřin vlastní obraz o sobě. Mohli bychom si to vyložit jako projekci. Otec nevidí svého syna jako jedinečného, ale přenáší na něho vlastní očekávání. Syn má být přesně jako on, nebo má dokonce vynahradit to, co otec sám nemohl vykonat. Má vystudovat určitou školu nebo se vyučit určitému povolání.

Matka neuznává ve své dceři jedinečnou bytost, ale snaží se na ni promítat vlastní představy o ženství. Nebo jí dcera připomíná ty stránky osobnosti, jež matka nestačila nebo nedovedla žít. A matka začíná bojovat proti vlastním stinným stránkám, jež jí zjevuje její dcera. Tento zlý duch musí být vyhnán. Také zde Ježíš učí matky a otce novému pohledu. Mají objevit ve svých dětech jedinečný obraz, který si o nich vytvořil Bůh, nebo jej mají alespoň vytušit, místo aby si do dětí promítali vlastní představy. U vztahů opačných pohlaví, tedy otec-dcera a matka-syn, jde uzdravení vždy cestou smrti a vzkříšení. Dcera se musí vytrhnout ze symbiózy s otcem a syn zase z úzké vazby na matku. Stará identita, v níž se člověk definuje zcela podle otce nebo podle matky, musí zemřít.

Uzdravení je jako vzkříšení, zmrtvýchvstání. Syn a dcera musejí vstát z mrtvých k nové identitě. Potřebují získat odvahu být sebou samými. U dcery se to vyjadřuje tím, že jí Ježíš uchopí za ruku a řekne jí: „Říkám ti, vstaň!“ (Mk 5,41)

Přikáže, aby jí dali najíst. Má pocítit sebe samu, svou vitalitu a své ženství. U mladého muže, který leží mrtvý na márách, položí Ježíš ruku na máry: Tohle není místo pro tebe, kde bys mohl žít. Nemůžeš se nechat po celý život nosit na rukou. A potom řekne: „Mládenče, pravím, ti, vstaň!“ (Lk 7,14) Má tedy vstát. Řecký pojem EGERTHETI znamená zároveň „probuď se.“ Syn se má konečně probudit a stát se mužem, místo aby zůstával v roli věčného dítěte za máminými sukněmi.

Ježíš ví, že syn nebo dcera nejsou uzdraveni pouze tím, že si otec nebo matka osvojí nový úhel pohledu a nový způsob chování. Syn a dcera si totiž ve vztahu k rodičům také vytvořili určité role, které teď hrají. Vůbec jim to nedělá dobře a z těchto rolí se musejí vymanit. Proto se Ježíš věnuje i synovi a dceři. V případě Jairovy dcery Ježíš uchopí děvčátko za ruku a přikáže, aby dostala najíst. Posiluje ji v její identitě. Marek vložil do příběhu o uzdravení dcery ještě příběh o uzdravení ženy trpící krvácením. Chce tím ukázat, jak se projevuje zranění ze strany otce u dospělé ženy.

Vlastní zranění ze strany otce je v tomto případě fakt, že otec svou dceru přehlížel. Je-li přehlížena, dá všechnu svou krev, celou svou sílu, veškerý svůj majetek, nasadí všechny své schopnosti, jen aby se jí dostalo povšimnutí. Jenže se tím vydá úplně ze všeho. První krok k uzdravení té krvácející ženy je poznání, že už nemá co dát. Uchopí lem Ježíšova pláště. Sebere odvahu něco pro sebe udělat. Obrátí se na terapeuta, na duchovního doprovázejícího. Předloží mu celou pravdu o sobě. Vypráví mu o svém životě, takovém, jaký je. A konečně je skutečně viděna.

Ježíš jí řekne: „Dcero, tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji a buď zdráva, zbavena svého neduhu!“ (Mk 5,34) Ježíš ji skutečně bere na vědomí. Navazuje s ní vztah. Nazývá ji dcerou. Jakožto zástupný otec jí zároveň dodává novou odvahu, aby začala žít svůj život. Avšak nečiní ji na sobě závislou. Odkazuje ji na víru. Ona má v sobě víru a důvěru. Má v sobě zdroj, ze kterého může čerpat. Jakmile začne žít ze svých zdrojů, místo aby stále jen čekala na otcovu přízeň, může jít v pokoji svou cestou. Je v harmonii se sebou. Je uzdravena a zdravá.

Dceru Syroféničanky Ježíš neléčí. Dítě se mu dokonce vůbec nedostane na oči. Zjevně jí nejvíce pomůže právě to, že Ježíš přivede matku k jinému pohledu na skutečnost. Jakmile se matka začne dívat na svou dceru jinýma očima, jakmile ji přestane chápat jako konkurentku nebo jako tu, která ji dokáže rozzuřit doběla, ale konečně v ní objeví jedinečnou mladou ženu, která dost často dokáže nastavit zrcadlo matčiným stinným stránkám, vztah mezi ní a dcerou se promění. Jakmile vztah dosáhne jiné kvality, dcera dokáže žít jinak. Když se matka z příběhu vrátila domů, „nalezla dítě ležet na lůžku a zlý duch byl pryč.“ (Mk 7,30) Dcera spočívala v sobě. Nebyla už zmítána sem a tam mezi vlastní identitou a rolí, kterou hrála před matkou. Nyní byla v harmonii se sebou.

V příběhu líčeném v deváté kapitole Markova evangelia (14-29) přivedl syn svými záchvaty otce k zoufalství. Otec už nevěděl, jak by měl svému synovi pomoci. Ježíš ho učí, že má důvěřovat. Jenže i syn se zabydlel ve své roli. Získal si nad otcem moc.

Jeden evangelický farář, jenž měl velké problémy s vlastním otcem, vyznal: „Já jsem ale svému otci také nedal vůbec žádnou šanci. Když jsem zkoumal a poznal, co mi otec způsobil, dal jsem mu to náležitě pocítit. Už jsem si ho vůbec nepustil k tělu.“ Syn se musí vymanit z role, se kterou se ztotožňuje a kterou otci ztrpčoval život. Marek líčí uzdravení syna skutečně dramaticky: Ježíš přikáže nečistému duchu, že má ze syna vyjít. Avšak ten synem ještě jednou smýkne a pak jej teprve s hlasitým řevem opustí. Osvobození od hraných rolí se často neobejde bez vnitřního zápasu. Někdy musí syn nahlas vykřičet všechen ten starý vztek, pak zůstane ležet na zemi jako mrtvý. Lidé si říkají: „Zemřel.“ Odložil svou starou identitu. Nyní ho Ježíš musí uchopit za ruku, aby tak přišel do kontaktu se svou skutečnou podstatou. A Ježíš ho pozvedne, aby mohl jít dále zpříma svou cestou.

U mládence v Naimu dojde k uzdravení na příkaz vstát a vymanit se ze symbiózy s matkou. Pak však následuje poznámka, na níž si už mnozí vylámali zuby: „Ježíš ho vrátil jeho matce.“ (Lk 7,15)

Uzdravení neznamená, že syn už nemá mít s matkou vůbec nic společného. Vždyť by se tím odřízl od vlastních kořenů. Matka je a zůstává kořenem, který potřebujeme, aby strom našeho života dokázal vykvést. Ale zároveň k tomu potřebujeme vnitřní svobodu ve vztahu k matce, novou podobu odstupu, abychom pak dokázali nově přijmout její blízkost. Syn již před matkou nehraje dále svou starou roli. Stal se sebou samým, a nyní tedy může dovolit i své matce, aby byla taková, jaká je.

Uvědomujeme si, kolik moudrosti se skrývá v těchto příbězích. Ježíš se tu projevuje jako vůbec první rodinný terapeut, jenž zná dobře rodinné zápasy a dokáže je odhalovat. Věnuje se otcům, matkám, synům i dcerám přesně tak, jak to potřebují, aby se na jedné straně stali sebou samými a vydali se svou cestou, a na druhé straně aby dokázali navázat dobrý vztah k matce a otci či k synovi a dceři. Ježíšovi nejde o zpracování všech minulých problémů, nýbrž o to ukázat novou cestu do budoucnosti. Zkušenost vlastního zdroje, stejně jako zkušenost porozumění a náklonnosti ze strany terapeuta nebo zastoupení rodiče osobou terapeuta či duchovního doprovázejícího, to všechno je cestou uzdravení.

 

PŘEHLED JEŽÍŠOVÝCH TERAPEUTICKÝCH METOD V PŘÍBĚZÍCH O UZDRAVENÍ

Na základě všech příběhů o uzdravení bych rád věnoval ještě jeden pohled na Ježíšovy různé terapeutické metody. Přitom mám na jedné straně na zřeteli terapeuta či duchovního doprovázejícího: ti by mohli získat z Ježíšových terapeutických metod celou řadu podnětů pro vlastní práci při doprovázení druhých lidí. Na druhé straně však zohledňuji také čtenářky a čtenáře této knihy, kteří se vydali na cestu k sobě samým a kteří na ní očekávají pomoc při řešení problémů a uzdravení nemocí či neurotických vzorců. Četba a meditování příběhů o uzdravení nemůže zcela nahradit terapii, a přece může mnohým nabídnout pomoc, aby začali nakládat novým způsobem se svými ustrnulými životními vzorci.

Ježíš se věnuje člověku jakožto jednotlivci. Má cit pro to, co právě tento člověk potřebuje. Neřídí se žádnou systematikou, ale každému se věnuje tak, aby mu to bylo šité přímo na míru. Ježíš má zjevně smysl pro to, co člověku dělá dobře. Následuje svou intuici. Jedná z nitra své jednoty s Bohem a v kontaktu se základem své duše. Tím nám dodává odvahy, abychom sami začali více důvěřovat své intuici než systematice určité terapeutické školy.

Ježíš se setkává s člověkem. K uzdravení dochází vždy v setkání. V první řadě neuzdravuje metoda, nýbrž setkání, dobrý vztah mezi doprovázejícím a doprovázeným. Setkat se s druhým znamená vždy setkat se také se sebou samým. Ježíš neušetří člověka setkání se sebou samým. Odmítá řešit pouhou nemoc, aniž by byl nemocný nucen sám se vypořádat se svou nemocí a aniž by se jí zeptal, co mu chce sdělit. K uzdravení dojde pouze tam, kde je nemocný ochoten vydat Ježíšovi nejen své tělesné, ale i duševní rány. V setkání se uzdraví pouze ten, kdo je ochoten setkat se upřímně se sebou samým a v tomto setkání zakusit vlastní bezmoc ve snaze sám si pomoci. Nemohu chtít využívat Ježíše ani jeho Otce k vlastnímu uzdravení. Musím být ochoten vydat Bohu pravdu o sobě i své rány. Jen tak může jeho láska splývat do mých ran a jeho světlo prozářit mou pravdu.

Uzdravení však také znamená, že si osvojím novou orientaci, nový způsob pohledu na život. Znamená to, že se začnu chovat novým způsobem k sobě i k druhým. Nemoc bývá často projevem toho, že život už nemůže jít dále stejnou cestou. Uzdravení znamená pokaždé i obrácení k novému životnímu způsobu. Nemocný vnáší do setkání pravdu o sobě. Terapeut nebo duchovní doprovázející do něj přináší sebe samého: své srdce a svůj soucit. Angažuje se pro svého svěřence. V příbězích o uzdravení se opakovaně vypráví, že se Ježíš plně nasazuje pro člověka. Je to patrné například na jeho povzdechu, který ukazuje, že pro něho uzdravení znamená též určitou námahu.

Setkání je událostí odehrávající se mezi dvěma lidmi. Nedá se naplánovat. Otevřenost a upřímnost jsou předpokladem setkání, jež proměňuje a uzdravuje. Ježíš nabízí nemocnému setkání. Ze své strany vytváří prostředí důvěry, tak aby nemocný nabyl odvahu otevřít se a setkat se s ním. Ovšem to, jestli klient přijme pozvání k setkání, nebo ne, to není v naší moci. Toto vědomí z nás doprovázejících snímá tlak, že musíme uzdravit každého nemocného. K uzdravení dochází při setkání a není to výsledek našeho jednání. Nakonec je to vždy dar a zázrak.

Ježíš dovede přistupovat k nemocným mateřským a otcovským způsobem. Chová se k nim něžně a jemně jako matka a vytváří mateřský prostor důvěry, prostor bezpodmínečné náklonnosti, ve které člověk není posuzován. Ale stejně tak dokáže klást na nemocného otcovsky přísné požadavky. Dokáže mu poskytovat oporu, ale také ho konfrontuje s jeho vlastními silami a vůlí. Aktivuje sílu, jež se ukrývá v každém člověku, a odmítá konat za nemocného práci, kterou může vykonat on sám. Nemocný se musí o své uzdravení přičinit. Toto mateřské a otcovské chování si však nepotřebuje osvojit pouze duchovní doprovázející, je to úkol nás všech. Zacházíme-li se sebou ve vzájemným vztazích mateřsky, obejmeme-li v sobě s mateřským citem zraněné dítě a přestaneme-li se hodnotit, může se dostavit uzdravení. Potřebujeme však též otcovské povzbuzení, jímž sami sobě řekneme: „Vstaň, vezmi své lehátko a jdi domů!“

Ježíš se často dotýká nemocných, které uzdravuje. Uzdravuje dotekem, vkládáním rukou. V současnosti je nově objevován uzdravující význam vkládání rukou. Vložím-li ruce na druhého člověka, Boží uzdravující Duch začne proudit do jeho sevřenosti, do jeho ochromení a do jeho vnitřního zmatku. Mnozí terapeuti dnes využívají ve své praxi doteku. Tím, že se terapeut dotýká klienta, klient díky tomu může odhalit své blokace a napětí a zároveň je může pod hřejivým dotekem terapeuta uvolnit.

V současné době jsme ale při dotýkání se klientů velice obezřetní s ohledem na rozvířenou debatu týkající se zneužívání. Přímý dotek by totiž mohl být vykládán jako přestupek. Avšak dotek si můžeme vyložit také symbolicky. Dalo by se říci, že Ježíš přichází do styku s klientem, s jeho tělem i duší, tak aby klient dokázal následně nalézt kontakt se sebou samým. Tento kontakt s druhým člověkem mohu navázat i při rozhovoru. Dotýkám se v něm jeho srdce, což vede k tomu, že si nemocný uvědomuje sebe samého a že v sobě objevuje vlastní síly.

V každém z nás jsou síly vedoucí k vlastnímu uzdravení. Ježíš svým slovem a dotekem přivádí člověka do styku s vlastním zdrojem, s vlastními rezervami. V každém člověku jsou skryty tyto zdroje, které čekají na využití. V setkání s Ježíšem a pod jeho dotekem objevují v sobě lidé tyto zdroje. Ježíš spoléhá na tuto schopnost vlastního uzdravení v člověku. Nehodlá vykonat všechno sám.

Ježíšovy léčebné metody jsou výzvou i pro mě coby duchovního doprovázejícího. I mně se jedná o to, abych dokázal přijímat lidi bez předsudků a bez hodnocení a spolu s Ježíšem abych dokázal uvidět pravdu o nich. Abych jim pomáhal přijít do styku se zdroji, jež chovají ve vlastním nitru. Nejedná se mi o to, abych druhé něčemu učil nebo jim udílel rady, ale abych je přivedl do styku s jejich vlastními silami. Může k tomu dojít opatrným a šetrným způsobem, ale někdy to také vyžaduje konfrontaci či provokaci, aby se ten druhý konečně probral a osvobodil od zkostnatělých životních vzorců. Terapeutické a duchovní doprovázení je pouze cestou, nepřináší okamžité uzdravení, nýbrž otevírá proces uzdravování. Přitom je důležité, aby doprovázející tomuto procesu uzdravování věřil a aby vytvářel prostor důvěry, ve kterém by se jeho svěřenec mohl učit důvěřovat sobě samému.

A nakonec je to vždy také víra, jež uzdravuje, víra doprovázejícího i víra klienta. Avšak já jako doprovázející nesu také kousek zodpovědnosti za to, zda doprovázený uvěří v sebe a ve své uzdravení. Ten velice rychle vycítí, zda věřím v jeho uzdravení, nebo jestli se na něho dívám jako na beznadějný případ. Má víra může doprovázenému pomoci, aby uvěřil v sebe samého. Ale já nemohu nahradit svou vírou tu jeho. Také by měl být ochoten věřit v sebe a očekávat od Boha, že na něm vykoná zázrak uzdravení.

Bez této ochoty uvěřit ve vlastní uzdravení k žádnému uzdravení nedojde. Ježíš to zakusil na vlastní kůži. Když se mu dostalo odmítnutí doma v Nazaretě, nemohl tam vykonat žádný zázrak. „A divil se jejich nevěře.“ (Mk 6,6)

Nejen doprovázející, ale všichni, kteří budou meditovat příběhy o uzdravení, mohou zakusit jejich uzdravující účinek. První podmínkou je moje osobní účast v těchto příbězích. Začnu se ptát sebe samého: Kde jsem ochromený, slepý, posedlý, rozpolcený a hluchoněmý? Budu se ptát, kde jsem zapleten do rodinných zmatků. Druhou podmínkou je to, že Ježíšovi odhalím celou pravdu o sobě, abych se s ním setkal se svými zraněními podobně jako nemocní tenkrát. A třetí podmínkou je moje důvěra v Ježíše, v to, že mě jeho Duch může uzdravit i dnes, že se mohu i dnes v setkání s ním naučit novému pohledu na svůj život a že se, naplněn jeho Duchem, dokážu napřímit k té podobě, kterou mi přiřkl Bůh. V setkání s Ježíšem mám přijít do styku se sebou samým a s vnitřními zdroji, jež mi Bůh daroval. Jsou to zdroje sil vedoucích k vlastnímu uzdravení, zdroje schopností a nadání, zdroje síly a naděje.

 

NĚKOLIK MYŠLENEK ZÁVĚREM

Pro nás křesťany je Ježíš Božím Synem, ve kterém k nám přišel Bůh sám, aby se nám zjevil Karl Rahner nazývá Ježíše absolutním Božím sebesdělením. Ježíš je pro nás Vykupitelem, jenž nás vykoupil z dluhu hříchu a viny. On naplnil naši smrtelnou a zranitelnou lidskou přirozenost svým božským životem, a tím ji uzdravil. Ježíš je však také člověk, jenž žil na této zemi před dvěma tisíci let. Jak o tom píší evangelia, uzdravoval nemocné, hovořil s lidmi, učil cestě moudrosti a vyprávěl podobenství.

Museli bychom meditovat všechna slova a scény, ve kterých se Ježíš setkává s lidmi, hovoří s nimi a jedná s nimi, abychom v něm poznali lékaře a terapeuta, požehnaného pastýře a duchovního vůdce. Já jsem se omezil pouze na příběhy o uzdravení, na podobenství a na několik Ježíšových výroků. Setkávali jsme se v nich s Ježíšovou terapeutickou moudrostí a s jeho různými přístupy k uzdravování. Meditování těchto příběhů a výroků nám začne otevírat nová a nová hlediska jeho uzdravujícího působení a terapeutických metod. Ovšem evangelisté nám nezjevují Ježíše jen proto, abychom obdivovali jeho slova a jednání a abychom v setkání s nimi zakoušeli uzdravení i v současnosti. Zvěstují nám ho též proto, aby nás vybídli ke stejnému jednání. Ježíš rozeslal svoje učedníky, aby tak jako on ohlašovali blízkost Božího království. A tak nás rozeslal, abychom jako jeho učedníci po jeho vzoru uzdravovali. Ježíš rozesílá své učedníky se slovy: „Jděte a hlásejte: ´Přiblížilo se nebeské království.´Uzdravujte nemocné, probouzejte k životu mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte zlé duchy. Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte.“ (Mt 10,7-8)

U Matouše nacházíme nejprve zvěstování, potom teprve terapeutické působení učedníků. To je potvrzením jejich kázání. Bez tohoto uzdravujícího působení by bylo jejich kázání neúplné. A nebylo by ani v Ježíšově smyslu. U Lukáše je na prvním místě uzdravování, teprve po něm vysvětlující hlásání: „Uzdravujte tamější nemocné a říkejte jim: ´Přiblížilo se k vám Boží království!´“ (Lk 10,9)

Učedníci mají uzdravovat nemocné. To, co zvěstují, vysvětluje to, co konají při uzdravování nemocných. V uzdravování nemocných se k nám přibližuje Boží království. Tady se v nás Bůh ujímá vlády. Jestliže v nás kraluje Bůh, nastává v nás uzdravení a zacelení. Ve vztahu k sobě samým bychom mohli říci, že uzdravujeme-li dnes lidi jakožto lékaři, terapeuti, pastýři nebo duchovní doprovázející, přibližuje se tím zároveň k lidem Boží království a naplňuje se pro ně ti, co Ježíš stále znovu opakoval ve svém učení.

V této knize jsem se pokusil nastínit, jak může konkrétně vypadat uzdravení při terapeutickém nebo duchovním doprovázení. Setkali jsme se s různými Ježíšovými terapeutickými metodami a se způsobem, jakým se setkával s nemocnými lidmi a jak je uzdravoval, se způsobem, jakým oslovoval lidi. Záleží mi na tom, abychom nejen obdivovali Ježíšovu terapeutickou moudrost, ale abychom také, naplněni jeho Duchem, kterého nám seslal o Letnicích a kterého nám sesílá neustále, doprovázeli lidi tak, jak nám to on sám ukázal. Pak by se skutečně konalo přesně to, co Ježíš svěřil svým učedníkům. Nemocní by se uzdravovali, zemřelí by vstávali z mrtvých, malomocní by byli očišťováni a zlí duchové by byli vyháněni.

Zní to náročně. Jsem však přesvědčen, že každý terapeut nebo duchovní doprovázející už někdy zakusil, že lidé trpící vnitřní strnulostí byli vyburcováni a povstali k novému životu. Zakusili jsme, jak byli malomocní očištěni: lidé, kteří nedokázali snášet sebe samé, najednou zakoušejí harmonii se sebou samými. Pocítili, že jsou čistí, že jsou v pořádku. Konečně dovolili sobě samým být takoví, jací jsou. Byli vyháněni zlí duchové: najednou mizely neurotické životní vzorce, kterými byli lidé až dosud ovládáni, takže ti mohli správně vidět sebe samé. Byli osvobozováni od vnitřního nutkání, včetně toho, jež v sobě sami vyvolali přijetím nezdravé spirituality. Byli osvobozeni od vnitřních popudů, kterými až dosud zotročovali sami sebe.

Každý, kdo doprovází druhé lidi cestou terapie nebo duchovního doprovázení a kdo to chce konat v Ježíšově duchu, se může z Ježíšových terapeutických metod mnohému přiučit. Možná by někdo mohl namítnout: „Já přece nejsem Ježíš! Nemohu ho kopírovat.“ Skutečně, kdybychom chtěli Ježíše kopírovat, dostali bychom se do stresu. Bylo by to na škodu naší práci. A přece bychom měli věřit v to, že nám Ježíš dal svého Ducha. V Janově evangeliu se dokonce píše, že Ježíš vdechl svého Ducha učedníkům (srov. Jan 20,22)

Ale tento Duch, kterého jsme přijali, se musí vždycky měřit Ježíšovým Duchem. A s Ježíšovým Duchem se setkáváme v jeho slovech, v jeho způsobu setkávání s lidmi, kterým je uchvacoval, a ve způsobu jeho přístupu k nemocným, které uzdravoval svými různými léčebnými postupy. To, co nám evangelia vyprávějí v příbězích o uzdravení, se může stát skutečností i u nás, ovšem jen výjimečně v podobě spontánního okamžitého uzdravení, mnohem častěji v podobě dlouhodobějšího procesu. V tomto procesu doprovázení můžeme následovat kroky, jimiž se před námi ubíral Ježíš.

Nemusíme ho kopírovat a stěží si budeme pro lidi vymýšlet tak krásná podobenství a příběhy jako on. My přece máme k dispozici jeho podobenství a slova. Je v nich ukryta uzdravující síla. Ježíš sám naplnil podobenství svou uzdravující mocí. Můžeme s nimi pracovat. Záleží jen na náš, jestli Ježíšovým podobenstvím a výrokům správně porozumíme a budeme je umět správně vykládat. Pokud ano, budeme je moci nabízet svým svěřencům, aby se o ně mohli opřít ve svých konkrétních problémech.

Jestliže lidé vystaví Ježíšovým slovům svůj strach, perfekcionismus, přecitlivělost a výčitky a celý týden stráví s některým jeho podobenstvím, začne v nich docházet k proměně, jakou Ježíš vyvolával svým vyprávěním u svých posluchačů. Podobenství jim napomůže k jinému vnitřnímu pohledu na věc. Jakmile však začnou pohlížet na život v jiném světle, začnou se sebou jinak zacházet a také se sebou získají novou zkušenost.

Je dobré, budeme-li přijímat Ježíšovy výroky jako kóan, který nás uvádí na jinou úroveň. Dokážeme je použít v terapii tak, že budou skutečně odpovídat na klientovu situaci. Přitom se nejedná pouze o to, že by o nich měl klient pouze přemýšlet. Spíše by je měl chápat jako kóan a „přežvykovat“ je, jak říkali staří mniši, tak dlouho, dokud ho Ježíšovo slovo neuvede na jinou úroveň, na úroveň duchovní zkušenosti, na úroveň, na níž přestane být určován nemocí a neurotickými vzorci, ale na níž se setká s nejniternějším jádrem své bytosti, s prostorem ticha, ve kterém se v něm prostírá Boží království.

Tam, kde v nás je přítomno Boží království, tam jsme osvobozeni od starých vzorců i od soudů druhých lidí. Tam jsme zdraví a celí. V našem nejvnitřnějším jádru se nás nemohou dotknout nemoci ani urážky druhých. Tam jsme totiž původní a skuteční. Dostáváme se do kontaktu s původním a nefalšovaným obrazem, jaký si o nás vytvořil Bůh. Jsme-li ve styku s tímto jedinečným obrazem v sobě, náš život se rozproudí, rozkvete a ponese plody. Tento původní obraz je jako pramen, jenž v nás tryská a dodává nám nové síly. Tam, kde je v nás přítomno Boží království, tam jsem čistí a průzrační. Tam k nám nemá přístup ani naše vina.

Ježíš také neoslovuje lidi pokaždé jen na téma jejich viny, ale probouzí v nich právě to jádro, které nebylo nakaženo hříchem. Vkládá v ně důvěru, že se dokážou setkat se svou vnitřní oblastí, kde v nich vládne Bůh, a ne hřích. Tam, kde v lidech přebývá v podobě tajemství Bůh, mohou být skutečně doma u sebe samých. Tam zakoušejí domov. Tam si uvědomují vlastní střed. A z tohoto středu, z tohoto vnitřního domova, mohou začít žít novým způsobem a mohou povstat k novému životu, stejně jako nemocní, které Ježíš uzdravil.

Tuto knihu jsem nepsal pouze pro duchovní a terapeutické doprovázející, kteří chtějí postupovat při svém působení v Ježíšově uzdravujícím duchu. Jsem přesvědčen, že Bible sama o sobě je uzdravující knihou. Rozjímáme-li Ježíšova slova, pomáhají nám k získání nového pohledu na život. Spolehneme-li se na Ježíšova podobenství, začne se proměňovat náš obraz o nás samých a také náš obraz Boha. Odstartuje v nás proces vnitřního uzdravení.

Začneme-li se dívat na svůj život před Bohem jinýma očima, začneme lépe zacházet s životními tématy, jež nás dost často zatěžují, jako například vina, utrpení či neúspěch. Naše emoce, jako strach, závist nebo žárlivost, se promění. Meditujeme-li příběhy o uzdravení, uvádí se v nás něco do pohybu.

Nemáme však jen Bibli, kterou můžeme číst. To, co nám Bible vypráví, slavíme v eucharistii. Tam se na nás naplňuje přesně to, co se odehrávalo mezi Ježíšem a nemocnými. Záleží pouze na tom, abychom dnes přicházeli k Ježíšovi ve svatém přijímání na základě příběhů o uzdravení právě jako ti chromí, slepý a hluší, jako vyhořelí a frustrovaní, tak abychom v eucharistii přijali jeho slovo tělesně v podobě chleba a vína a abychom se s ním sjednotili.

Až budeme držet hostii na dlani a přijmeme ji, zakusíme skutečně, fyzicky Ježíšovo slovo: „Vstaň, vezmi své lehátko a jdi domů.“ (Mk 2,11) nebo: „Dcero, tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji a buď zdráva, zbavena svého neduhu!“ (Mk 5,34)

 

 

LITERATURA

Betz, O.: Das Geheimnis der Zahlen. Stuttgart 1989.

Drewermann, E: Tiefenpsychologie und Exegese. Band II, Ölten 1985.

Görres, A.: Das Böse. Freiburg im Breisgau 1984.

Grün, A.: Tiefenpsychologische Schriftauslegung. Münsterschwarzacher Kleinschriften, Band 68, Münsterschwarzach 7, Aufl. 2005.

Grün, A., Robbenová, R.: Finde deine Lebensspur. Die Wunden der Kindheit heilen. Spirituelle Impulse, Freiburg im Breisgau 2000. Do češtiny přeložili Švecová, P. a Dolenský, P.: Jdi svou vlastní cestou: jak čelit zranění z dětství. Paulínky, Praha 2010.

Jung, C. G.: Gesammelte Werke. Band 8, Ölten 1964.

Jung, C. G.: Erinnerungen, Träume, Gedanken. Ölten 1971.

Miller, B. (ed.): Apophthegmata Patrum. Weisung der Väter. Trier 4. Aufl. 1998.

Sanford, J. A.: Alles Leben ist innerlich. Meditationen über Worte Jesu. Ölten 1974.